11. února 2019, IPPO

Ondřej Krutílek: Eurorealismus není iluze

rubrika: Texty

Eurorealismus nemá žádný obsah, a ještě lpí na strukturách, které jej dovedou maximálně tak na scestí (konkrétně na již přežilé konzervativní frakci v Evropském parlamentu). To je hlavní poselství článku Iluze eurorealismu, který na stránkách Pravého břehu publikoval Vít Hloušek. Podle mě se mýlí jak v obou premisách, tak v celkovém kontextu, do kterého svou analýzu zasazuje.

Manifest je passé. Stáhněte si nový

Za prvé, eurorealismus nemůžeme jednoduše ztotožňovat s Manifestem českého eurorealismu, osmnáct let starým dokumentem, který už je, při vší úctě, dávno passé. ODS dnes má jeden výrazně aktuálnější programový manifest, Silné Česko v Evropě 21. století, kterému budou v dubnu teprve dva roky. Tento dokument zohledňuje to, že jsme od roku 2004 členy EU, a tudíž máme docela obstojnou zkušenost s tím, jak skutečně funguje.

To se znatelně odráží i na pojetí a obsahu nového manifestu. Program, který v něm najdete, je proto pokornější, střízlivější a v pravém slova smyslu realističtější. Netvrdí, že vše, co dělá Brusel, je z definice špatně, a že vše, co dělají členské státy, si automaticky zasluhuje úctu. Za neblahý vývoj evropské integrace ostatně mohou i ony. Byly to právě státy, kdo unijním institucím v posledních pětadvaceti letech popustil uzdu natolik, že se utrhly ze řetězu.

Klíčovým poselstvím euromanifestu vzor 2017 je, že EU by tady neměla být pro sebe, ale pro členské státy, jejich občany a firmy. A už vůbec ne proti nim, jak je tomu často dnes. Není to kvůli obtížně uchopitelné suverenitě, ale v zájmu zachování toho nejlepšího, co se nám v Evropě za posledních šedesát let podařilo. Pokud se totiž unijní instituce nebudou dívat nalevo napravo a budou dál tlačit na pilu, tak si pod sebou brzo podřežou větev.

A to byla velká chyba. Kdyby se EU zhroutila, přišli bychom třeba o jednotný trh, který je pro všechny zúčastněné mimořádně výhodný. Tím současně odpovídám i na častou výtku, že eurorealistický koncept flexibilní integrace znamená, že si v EU každý bude moci dělat, co chce. Není to pravda, právě jednotný trh musí zůstat jejím nezpochybnitelným základem.

Druhým problémem, který s Hlouškovým textem mám, je jeho tvrzení, že europarlamentní frakce ECR (evropští konzervativci a reformisté) je fetiš, který dnešním eurorealistům znemožňuje hnout se z místa a cokoli prosadit (a že v budoucnu může být ještě hůř). Já si to nemyslím. Vznik ECR například vůbec umožnil otevřenou a účinnou prezentaci reformistických názorů v Evropském parlamentu. To u eurolidovců dřív nešlo, jak vím z vlastní zkušenosti.

Pokud jde o budoucnost, nelze vyloučit, že po květnových volbách bude hlas ECR slyšet – navzdory brexitu – ještě víc než dosud. Některé z eurorealistických stran nepochybně posílí, což odchod Britů může „vykrýt“, a taky se nejspíš dost výrazně změní politická mapa v celém Evropském parlamentu. Očekává se, že oslabí eurosocialisté, euroliberálové i zelení, a pokud francouzský prezident Macron skutečně iniciuje vznik nové frakce, odebere část poslanců eurolidovcům.

Lidovci (včetně rakouské ÖVP a bavorské CSU) pak budou hledat partnera. Očekávám, že ECR tou dobou v Evropském parlamentu bude jediným dostatečně silným hlasem zdravého rozumu, který bude nesrovnatelně kompetentnější než rozhádaní tvrdí euroskeptici a který hlavně bude mít potenciál něco prosadit. Stejně tak si myslím, že historie, programové základy a důraz na rozumnou politiku přirozeně povede k tomu, že strany, se kterými ODS nebude mít žádné společné zájmy, budou hledat štěstí jinde.

Záleží na státech

Ale abych jen nekritizoval. Vít Hloušek má naprostou pravdu, že ECR k prosazení našeho politického cíle sama o sobě nestačí. Má-li EU bezpečně přežít a rozumně se reformovat, je klíčové, aby to chtěly hlavně jednotlivé členské státy. Právě ty mají na změnu pravidel fungování EU největší vliv, takže si musejí ujasnit, co přesně chtějí změnit.

V českém případě to platí dvojnásob: Za patnáct let našeho členství jsme si nebyli schopni říct, čeho chceme v EU a skrze EU dosáhnout. V Unii lze totiž prosadit kdeco, pokud (a) máte konkrétní představu a (b) máte respekt mezi partnery. Obojí nám v tuto chvíli schází, a naše současná vláda situaci bohužel vůbec neulehčuje.

Na druhou stranu je současné české přešlapování příležitost ještě více konkretizovat jasný eurorealistický program a postupně pro něj získat širokou podporu. Interpretace, které ODS nabízí, i když aktuálně z opozice, dlouhodobě padají na úrodnou půdu. To, co na začátku vypadalo jako z jiného světa, dnes platí za mainstream. Stačí si vzpomenout na euro nebo na migrační krizi.

Konzervativci prostě v mnoha oblastech měli pravdu a mají na co navazovat. Proto věřím, že to zvládneme i tentokrát.

štítky: #ECR #eurorealismus #Evropská unie



Naše nejnovější výstupy

18. března 2019, IPPO

Klub IPPO: Trump, budoucnost NATO a bezpečnost Evropy

Na velké debatě Institutu pro pravicovou politiku a Pravého břehu o naší bezpečnostní situaci vystoupili generál Petr Pavel, bývalý předseda Vojenského výboru NATO, předseda ODS Petr Fiala, bezpečnostní expert František Šulc a analytik evropské legislativy Ondřej Krutílek.

11. března 2019, IPPO

Petr Fiala: Členství v NATO je dnes ještě důležitější než před dvaceti lety

Před 20 lety (12. března 1999) se Česká republika stala členem NATO. A zanedlouho (4. dubna) si budeme připomínat 70 let od založení Severoatlantické aliance. Dvě významná kulatá výročí, která bychom neměli přehlédnout.

7. března 2019, IPPO

Konference „Pro moderní stát 21. století“

Koncept moderního státu 21. století podle ODS vychází z těchto dvou základních předpokladů: moderní Česko pro ODS znamená zásadní obrat v přístupu státu k občanům – stát musí sloužit občanům, ne naopak; moderní Česko nabídne efektivní služby i v digitální podobě, pokud se ale někdo rozhodne nadále komunikovat se státem „papírově“, musí mu to být umožněno.

11. prosince 2018, IPPO

Klub IPPO: Já platím, já rozhoduji!

Do Klubu IPPO a Pravého břehu po čase zavítal politolog Lubomír Kopeček. Pořádali jsme debatu o politických podnikatelích a stranách – obchodních firmách, mezi které u nás patří ANO, SPD či dříve VV. Úvodní přednáška prof. Kopečka vycházela z nové knihy Já platím, já rozhoduji, již napsal společně s kolegy Vítem Hlouškem, Romanem Chytilkem a Petrou Svačinovou. Z knihy vybíráme dva krátké úryvky:

19. listopadu 2018, IPPO

Klub IPPO: Vracejí se nám staré pořádky?

19. listopadu 2018 | Když jsme chystali listopadové setkání s Miroslavou Němcovou a Milanem Uhdem, předpokládali jsme, že se debata bude točit spíše kolem současnosti než kolem vzpomínek na rok 1989. Zásadní politická krize způsobená aktuálním vývojem v kauze Čapí hnízdo a v minulosti jen těžko představitelným jednáním předsedy vlády však do programu večera zasáhla více, než kdokoli tušil.