11. listopadu 2021, IPPO

Petr Dvořák: Svoboda v digitálním věku

rubrika: Texty

Internet se za posledních dvacet let posunul k modelu všudypřítomného šmírování a prodeje uživatelských dat. Co s tím?

Dnešní internet je ovládaný několika nadnárodními korporacemi. Ty dosahují zisku díky cílené reklamě a pozorování uživatelů, takže se na síti pohybujeme po jasně vymezeném území ve společnosti nezměrných sledovacích systémů. Podnikání digitálních korporací, jejich vliv na soukromí i na veřejný prostor, tendence zasahovat do politiky, ale stejně tak snahy o jejich regulaci – to všechno představuje výzvu pro západní liberální řád. Jsem přesvědčen, že právě tady probíhá jeden z významných soubojů o budoucnost svobody. Stále větší část našich životů se nenávratně svazuje se sítí, fyzická ekonomika splývá s tou digitální a vyrůstá generace uživatelů, která nezažila dobu bez neustálého dohledu. Na jakých základech bychom tedy měli vystavět funkční politiku v oblasti internetu, sociálních sítí a dalších digitálních platforem, jako je Facebook, Twitter nebo Google?

Raný internet byl prostorem anarchie, všeobecné spolupráce a otevřených standardů. Uživatelé se mezi sebou mohli volně spojovat a bez omezení komunikovat, v porovnání s dneškem bylo ale mnohem složitější se vzájemně najít. Později začaly internetové firmy uživatele snadněji propojovat, a násobit tak jejich možnosti pomocí tzv. síťových efektů (čím více lidí službu používá, tím je užitečnější). Otevřené standardy začaly postupně nahrazovat soukromé „uzavřené ekosystémy“ a „uzamčené zahrady“. Kolem roku 2001 společnost Google objevila možnost zpeněžit zbytková uživatelská data (behavioural surplus), tj. stopy, které za sebou uživatelé zanechávají při běžném používání internetu. Byznys model Googlu do budoucna spočíval v tom, že reklamy se už neobjevují v závislosti na kontextu (tj. podle toho, co uživatel právě teď vyhledává), ale na základě individuálního cílení.

Inovativní, extrémně efektivní Google takto dokázal vytvořit celý nový trh s uživatelskými daty, v krátké době se stal největší reklamní agenturou na světě a jeho úspěch samozřejmě inspiroval další. Proto je dnes dominantním byznys modelem internetových korporací všudypřítomné a stále sofistikovanější sledování uživatelů. Platformy data prodávají inzerentům prostřednictvím sítě komerčních aktérů. (Shoshana Zuboffová to nazývá „šmírovacím kapitalismem“ – surveillance capitalism). Jde o data z používání internetových stránek a služeb, geolokační informace a vzorce chování, které firmy získávají ze senzorů na přístrojích, jež běžně nosíme u sebe, data z „chytrých“ spotřebičů a další údaje.

Sledování a cílení reklamy likviduje osobní soukromí, podporuje šíření dezinformací a násobí bezpečnostní rizika. Je ale škodlivé i z čistě ekonomického hlediska: informace zjevně mají svou cenu, když mohou financovat globální informační systémy, vývoj sledovací infrastruktury, a nadto zajišťovat pravidelné zisky korporací v řádu desítek miliard dolarů. Pokud ale většina lidí fakticky platí osobními daty, peníze v systému putují pouze jedním směrem a budují globální monopoly, místo toho, aby obíhaly a přinášely příležitosti všem. Za pouhé čtvrtstoletí nám před očima vyrostly digitální monopoly a oligopoly, na které vlády zatím nestíhají adekvátně reagovat.

Levicová odpověď na tuto všeobecně neuspokojivou situaci je snaha o prosazování „spravedlivějších“ modelů digitálních platforem, což znamená tlak na vnitřní demokratizaci. Podmínky služby mají (spolu)určovat uživatelé. To jsou ale jen další nerealistické sny. Smysluplnější je snaha o vytváření takového tržního prostředí, aby stávající korporace fakticky neovládaly internet, musely reagovat na konkurenci a mohly být snadno vystřídány něčím užitečnějším. Žádný monopol netrvá věčně a v našem zájmu je tomu pomoct.

Liberální pohled na digitální politiku

Občané by měli požadovat, aby o nich jakákoli smluvní strana či stát sbíraly co nejméně dat. Proč bychom měli komukoli věřit, že informace nezneužije, nebo je dokonce jen uchová v bezpečí, když jsou všude na světě na denním pořádku krádeže dat, hybridní útoky i prostá selhání lidského faktoru? I vlády států, které dříve platily za kolébky osobní svobody, dnes nedokážou odolat pokušení zajistit si přístup k datům, která se jim tak snadno nabízejí. Smutnými příklady jsou epidemie kamerových systémů ve Spojeném království nebo uchovávání záznamů o hovorech a jiné komunikaci v Austrálii (kde je operátoři musejí předávat nejen vyšetřovatelům, ale i regulačním úřadům, aniž by k tomu byl potřeba soudní příkaz). Historie nás učí, že informace jsou cenné a zneužitelné, že veškeré seznamy osobních údajů jsou přinejlepším nutným zlem, a právě tak bychom k nim měli přistupovat.

Rozvoj informačních technologií však rizika ještě znásobil – neustálé sledování se stává normou a brzy se může stát, že neuzavřete životní pojistku nebo povinné ručení, aniž by pojišťovna dostala kompletní přístup k datům z vašich chytrých hodinek či z auta. Budeme věřit pojišťovně, že naše data neprodá třetí straně? A státu, že si je nenechá ukrást? Podobné trendy můžeme vnímat jako příležitosti, které nám pomohou žít ve větším bezpečí, nebo jako další zásah do osobní svobody – nejpozději v okamžiku, kdy se z novinky pro technologické nadšence stane nová sociální norma, nebo dokonce zákon. Když dnes žádáte o hypotéku a banka si vyžádá extrémně podrobné informace o tom, jak používáte telefon, nikdo se nad tím už nepozastaví.

Pravicová politika klade důraz na oddělení veřejné a soukromé sféry, minimální zásahy státu do života občanů a ochranu osobního vlastnictví. Nezbytnou podmínkou důstojného života i zdravé demokracie je osobní autonomie, která je přímo závislá na soukromí. Maximou liberální politiky bez ohledu na odstín zůstává nutnost co nejvíce zachovat a pokud možno rozšiřovat lidskou svobodu. Proto se dnes musíme mnohem intenzivněji zabývat internetem, kde takový zápas právě probíhá. „Osud lidstva by neměl záviset na žádném jednotlivém mechanismu, ať už jde o Stroj zkázy nebo o Facebook,“ říká v časopisu The Atlantic Adrienne LaFranceová.

Dalo by se namítnout, že bychom se namísto regulací měli spolehnout na schumpeteriánskou soutěž a kreativní destrukci, v níž spolu firmy neustále soupeří na trhu, nutně při tom dochází ke koncentraci bohatství a moci, ale žádný monopol naštěstí netrvá dlouho, protože jej nevyhnutelně vystřídá někdo úspěšnější. Tento cyklus posouvá lidstvo vpřed. Kdo si dnes vzpomene na Východoindickou společnost, která ve své době ovládala svět podobně jako dnes Google? Přesto by však nebylo moudré na tuto debatu rezignovat. Zodpovědnost vůči budoucím generacím nejlépe naplníme zachováním svobody té naší. Soutěž, pluralita a možnost volby znamenají šanci na vznik prospěšných inovací. Proto bychom měli velmi pečlivě volit, na jakých principech stojí naše ekonomika. Určujeme tím, nakolik budeme svobodní, jak bude vypadat náš veřejný prostor a naše politické instituce, protože – slovy Matta Stollera – „to, jak obchodujeme, určuje to, jak vykonáváme spravedlnost“.

Nezbytnou podmínkou důstojného života i zdravé demokracie je osobní autonomie, která je přímo závislá na soukromí. Proto se dnes musíme mnohem intenzivněji zabývat internetem.

V digitální ekonomice bychom proto měli podporovat taková pravidla, která co nejvíce zachovají pestrost služeb a svobodu rozhodování: ochranu soukromí, možnost vybrat si a změnit poskytovatele, záruku ochrany osobních údajů, právo na ověření, zda produkt skutečně dělá to, co má, garantovaný přístup k informacím, které informace o nás smluvní partner shromažďuje, právo zůstat off-line nebo nebýt sledován pasivně (pomocí údajů třetích stran).

V průzkumu veřejného mínění, který letos provedla společnost YouGov jménem norské Rady spotřebitelů (Forbrukerradet), se k shromažďování osobních dat ke komerčním účelům vyjádřil kladně jen jeden z deseti respondentů. Zobrazování reklam každému na míru je přijatelné pro jednoho z pěti. Podobně když společnost Apple ve svých zařízeních nedávno implementovala podmínku, že uživatel si musí výslovně povolit komerční zpracovávání svých osobních údajů v aplikacích, souhlasil se sledováním jen zlomek uživatelů (ve Spojených státech podle kvalifikovaných odhadů pouhá 4 %). Jde o přelomový krok, který Facebook, jehož byznys je postaven výhradně na vysávání a přeprodávání dat, donutil přehodnotit očekávané zisky z reklamy. Uživatelé tedy nechtějí být sledováni, ale přesto digitální služby dál používají. Principy a preference jdou přímo proti reálnému „hlasování nohama“.

Bohužel už je pozdě na to, abychom nechali pracovat pouze trh. Vzhledem k bezprecedentní koncentraci moci digitálních platforem a jejich pronikání do všech oblastí veřejného života (ekonomika, politika, mediální sféra, vzdělávání…) přestává být jejich působení záležitostí osobní volby a stává se celospolečenským či globálním problémem. Vlivu dominantních digitálních platforem se jednoduše nelze vyhnout, pokud člověk chce zůstat součástí lidské společnosti. Zdá se tedy, že regulace je nutná. Musí se však vyhnout dvěma extrémům: za prvé digitálním platformám nesmíme dovolit, aby snadno zasahovaly do společnosti, ničily média, ovlivňovaly volby atd. Tím bychom vlastně upřednostnili šance firem před právy uživatelů (občanů). Na druhé straně však firmy nesmíme znárodňovat a ovládat. Tím bychom snad ochránili uživatele, ale zase bychom ohrozili potenciální inovátory, kteří mají šanci vytvářet bohatství.

Slepé uličky

Dnešní doba dává v podstatě každému možnost oslovit s minimálními náklady široké masy posluchačů. Každá možnost však v sobě skrývá jak příležitosti, tak rizika. Oligopol digitálních platforem zasahuje do oblasti šíření informací. Sociální sítě fakticky převzaly roli médií a rozhodují o tom, co kdo smí říkat a za jakých podmínek. Dosavadní pokusy přivést Facebook nebo Twitter k odpovědnosti byly často naivně založeny na principu svobody slova. Autoři, kterým platformy z nějakého důvodu znemožnily nebo ztížily přístup k publiku, si stěžovali, že se je korporace snaží umlčet. Fakticky si ale stěžovali na to, že jim platforma znemožnila oslovit ostatní tím nejjednodušším způsobem. Je to skutečný problém, nebo průvodní jev nárokové kultury („Mám právo mluvit k lidem tam, kde jsou“)?

Měli bychom důsledně rozlišovat svobodu slova (freedom of speech) od svobody dosahu (freedom of reach). Svoboda slova znamená, že si třeba na náměstí můžete říkat, co chcete. Nemáte ale svobodu dosahu, tj. právo přijít do nejbližšího divadla, zmocnit se mikrofonu a promlouvat k přítomným hostům, protože tím najednou oslovíte řádově více posluchačů než na náměstí. Facebook je nejpopulárnější divadlo ve městě, nikoli náměstí. Svoboda slova automaticky nezakládá právo vyjadřovat názory jedním konkrétním způsobem v něčím soukromém prostoru. Nikdo nemá právo oslovit lidi snadno. To, že jsme si na tuto možnost zvykli, je dáno tím, že se to zčásti hodilo soukromým provozovatelům, jako je právě Facebook a Twitter.

To ovšem neznamená, že moc platforem nad veřejnou diskusí je v pořádku. Sítě dnes častěji demonstrují svou moc, nejviditelnějším případem je nedávné pozastavení facebookových a twitterových účtů bývalého prezidenta Trumpa a dalších lidí, kteří měli co do činění s útokem na americký Kapitol v lednu 2021. Mělo by nás znepokojovat, že tyto firmy někomu znemožnily používat jejich služby? Podle mě to není správná otázka. Facebook i Twitter se mohou svobodně rozhodnout, s kým chtějí spolupracovat. Korporace nejsou přirozeně neutrální a promítají své zájmy do toho, jaké hlasy nechávají zaznívat. Lepší otázka je, proč jsme dopustili, že internet ovládá několik málo firem, a co se s tím dá dělat. Cory Doctorow v této souvislosti mluví o platformách jako o moderním ekvivalentu španělské inkvizice – samostatné organizace, která existovala mimo stát, ale osobovala si faktickou moc.

Problém není nedostatek svobody slova, ale struktura trhu, která není téměř pro nikoho výhodná. Řešením nejsou pravidla, která by soukromým firmám přikázala, co smějí a co nesmějí tolerovat, ale pravidla posilující konkurenci a síťovou neutralitu. V krajním případě dokonce můžeme uvažovat o rozbití monopolů na menší firmy, bude-li to nutné. Konečným cílem by mělo být, aby se lidé mohli stále připojit do alternativních sítí, založit si zcela nezávislý web u hodnotově spřízněného poskytovatele, nebo dokonce spustit vlastní fyzický server a připojit se do internetu přímo.

Klíčová otázka přitom je, zda digitální platformy lidem stále poskytují soukromé služby – zda se z nich nestalo něco na způsob veřejné infrastruktury. Věřím, že bez digitálních služeb se neobejdeme. Za infrastrukturu bychom však měli považovat neutrální internet, nikoli aktuálně dominantní soukromé platformy. Současný oligopol je vývojové stadium, které bychom měli překonat, pokud si platformy lobbováním nezajistí legislativu na míru, která zadusí šance ostatních. Internet je veřejná infrastruktura, ovládaná soukromými firmami, která musí být otevřená konkurenci. V energetice, zdravotnictví nebo třeba školství také nechceme, aby nám služby dodával jeden monopolní hráč.

Cory Doctorow mluví o platformách jako o moderním ekvivalentu španělské inkvizice – samostatné organizace, která existovala mimo stát, ale osobovala si faktickou moc.

Někteří levicoví idealisté věří, že cestou k férovější budoucnosti a demokratičtějšímu (sic) internetu jsou dobrovolné kroky, k nimž časem dospějí samy platformy. Příznivci tohoto scénáře se spoléhají na vnitřní demokratizaci a postupující transparentnost, které firmy přivedou k jakési samosprávě a přemění je na veřejné instituce. Na tyto šance ale musíme pohlížet skepticky. Je pravda, že Facebook si v roce 2018 zřídil „Radu dohlížitelů“ (Oversight Board). Zasedají tu dvě desítky právníků, akademiků a lidskoprávních aktivistů z celého světa, kteří mají formálně právo zvrátit rozhodnutí Facebooku vymazat něčí příspěvek nebo účet. Facebook se v rámci svého PR také dlouhodobě zaklíná transparencí a vnitřními pravidly. Když se jej ale někdo snaží reálně konfrontovat, hrozí žalobou. Dokumenty uniklé z Facebooku v roce 2021 (kauza Facebook Files) také dokazují, že platná dobrovolná pravidla, která korporace přijala v rámci deklarované snahy bojovat s dezinformacemi, se otevřeně nevztahovala na uživatele a značky, které firmě vydělávají největší peníze. Pokusy o zásadní reformu korporace, která obsluhuje tři miliardy uživatelů, končí vždy, když začnou ohrožovat zisky (a zisky přinášejí především polarizující obsah, kontroverze a dezinformace).

Je samozřejmě možné, že platformy postupem času samy dojdou k tomu, že společenská škodlivost jejich působení je může poškozovat i z byznysového hlediska, a začnou podnikat kroky k tomu, aby „očistily“ svou značku (podobně jako když McDonald’s začal nabízet kromě hranolků také saláty). Google například momentálně testuje technologii reklamního cílení FloC, u níž existuje naděje, že bude méně invazivní než současný model. Technologie, která jim umožnila zbohatnout na polarizujícím obsahu, však nezmizí – bude tu s námi dál a bude se dále vyvíjet a zdokonalovat. Propaganda a „temné“ reklamy se budou šířit „under the radar“, a pokud je omezí kartel velkých platforem, využijí je menší hráči.

Konkurence a informační symetrie

Cestou k lepšímu internetu proto není důvěra v pravidla firem, ale naopak snaha o co nejlépe definovaný právní systém, v jehož rámci platformy fungují. A odpověď není ani vnitřní samospráva, ale vnější konkurence. Žádné firmy bychom neměli znárodňovat a „demokratizovat“, musíme jim ale nastavit přísná pravidla chování, stejně jako je tomu ve všech ostatních odvětvích, která zasahují do oblasti veřejné bezpečnosti. Základní podmínkou zachování občanských svobod, ale i prostředí, které přeje inovacím, je internetová neutralita, tj. architektura, která umožňuje, aby bylo možné vyřídit své požadavky, komunikovat a posílat data mimo dominantní korporace, ne jejich prostřednictvím. Ve vztahu mezi uživatelem a službou je třeba zmenšovat informační asymetrii, které platformy dlouhodobě zneužívají. Pokud pravidla omezí možnosti monopolních hráčů a posílí konkurenci, bezpečnost a etika se stanou faktory, podle kterých se zákazníci mohou rozhodovat mezi jednotlivými službami.

Smysluplná digitální politika proto musí chránit otevřené standardy dat. A jsme už v takové fázi monopolizace, že možná nastal čas zasáhnout do podnikání digitálních platforem a donutit je k tomu, abychom mohli svá data bez obtíží převádět mezi jednotlivými službami. Slibným nástrojem, který dává uživatelům větší svobodu, je proto přenositelnost dat (data portability), s níž bychom mohli jednoduše přesunout svou historii z jedné služby do jiné, která nabízí lepší podmínky nebo třeba užitečnější funkce, podobně jako to funguje u přenosu telefonního čísla mezi operátory. Složitější možností je opatření, že by jednotlivé sítě spolu musely umět „mluvit“ pomocí vzájemně propojitelných rozhraní (network interoperability), takže by bylo možné například přejít do nezávislé sociální sítě, ale přitom neztratit kontakt s přáteli, kteří zůstali na Twitteru.

Otevřenost sítí by mohla vést k mnohem svobodnější volbě digitálních služeb a platformy by byly nuceny lépe konkurovat pozitivní nabídkou (tak, aby zobrazovaly relevantnější obsah a méně polarizujícího šumu), nikoli negativními síťovými efekty. Zlepšily by se tak šance alternativních platforem, jako je decentralizovaná síť Mastodon a mnohé další. S takovým modelem počítá současný americký legislativní návrh známý pod akronymem ACCESS (The Augmenting Compatibility and Competition by Enabling Service Switching Act). Vzájemná prostupnost dat mezi jednotlivými platformami je bezesporu zásah do podnikání, v současné situaci ale odůvodněný.

Radikálnějším řešením je plošný zákaz využívání behaviorálních dat pro účely reklamního cílení. Pro toto řešení se nedávno vyslovila norská Rada spotřebitelů Forbrukerradet, jejíž výzvu určenou evropským orgánům a veřejnosti podpořilo přes pět desítek podobných organizací z celého světa. Rada argumentuje, že zákaz by představoval znatelný pokrok v ochraně uživatelských práv: „Vymáhání práva je v současné době časově i finančně nákladné a obvykle k němu dochází až poté, co byla způsobena škoda. Obecný zákaz sledování si vynutí strukturální změny v reklamním průmyslu a zmírní významné škody spotřebitelů i celé společnosti.“ Forbrukerradet samozřejmě nechce zakázat reklamu jako takovou, spíše požaduje návrat o krok zpět, aby byla opět závislá na obsahu a kontextu (jako v tištěných médiích). Výsledky jejich průzkumu naznačují, že by to mohlo být dlouhodobě výhodnější nejen pro společnost, ale i pro samotné firmy, protože větší bezpečnost a etičtější model financování se mohou projevit i na lepším vnímání značek.

Vize, které stojí za to sledovat

Budoucnost internetu a digitální ekonomiky je stále otevřená. Dobré nápady nakonec převládnou, a když dají vzniknout něčemu nebezpečnému a těžkopádnému, časem je zas vystřídá něco jiného. Kreativní destrukce funguje, pokud ji nezmrazíme špatnými pravidly. V debatě o vlivu internetu a globální ekonomiky na lidstvo zaznívá množství inspirativních návrhů, které naznačují cestu ze šmírovacího kapitalismu do lepší budoucnosti. Pozoruhodným směrem uvažování jsou vize zcela nového modelu digitální ekonomiky, který by byl založen na striktním osobním vlastnictví. Uživatel by měl na svá data vlastnické právo, a mohl by se tedy svobodně rozhodovat, zda svá data někomu postoupí za patřičnou kompenzaci, nebo zda si je ponechá a zaplatí tak cenu za soukromí. Hodnotu dat by určoval přímo trh, a platformy by je tedy musely transparentně nacenit, což by byl pro uživatele výhodný a přelomový krok.

Novým pravidlům by se samozřejmě musela přizpůsobit celá architektura internetu, která v současnosti nedokáže zabránit volnému kopírování informací. Vývoj kryptoměn a souvisejících technologií v posledních letech však přesvědčivě ukazuje, že technicky nejde o nic nereálného. Kritici namítají, že soukromí by získalo status majetku a stalo by se luxusem, nikoli přirozeným právem. Je to však dnes lepší? Zavedení tržní logiky by znamenalo jasný krok vpřed. Nový trh by mohl dát vzniknout jednak skutečné konkurenci mezi platformami a jednak novým typům firem, které by management osobních dat řešily za uživatele za určitý poplatek, podobně jako dnes daňoví či investiční poradci.

Model, v němž by informace nebyly „zdarma“, by paradoxně mohl přispět k otevřenější ekonomice a stabilnější společnosti.

Jeden z nejprovokativnějších a nejpropracovanějších návrhů na privatizaci trhu s osobními daty představil Jaron Lanier v knize Who Owns the Future? (Komu patří budoucnost?). Lanier reaguje na vývoj internetové ekonomiky, která koncentruje bohatství a moc do rukou několika globálních korporací. Běžné služby zaplacené penězi se v ekonomice založené na reklamách a algoritmech stávají luxusem, zatímco stále větší část populace se přesouvá do nejistých vod gig economy. Tím, kdo nakonec utrpí nejvíc, je podle Laniera střední třída, a volný trh dlouhodobě nepřežije, pokud nebude existovat dostatek úspěšných, bohatých zákazníků. Lanier připomíná, že model, kdy je všechno „zdarma“, přestane fungovat, jakmile bude většina ekonomiky spojena se zpracováním informací.

Nabízí proto řešení ve formě vlastnictví digitálních dat a systému mikroplateb, který by uživatele částečně kompenzoval pokaždé, když by jejich data někdo využil, tj. zpeněžil (nejen osobní údaje, ale i autorské dílo a vůbec cokoli, čím uživatel do internetu přispěl a někomu jinému se to hodilo). Lanier věří, že by tím do sítě vrátil pestrost a pluralitu, protože bohatství by opět začalo obíhat a vytvářet příležitosti, ne jen násobit existující bohatství. Model, v němž by informace nebyly „zdarma“, by paradoxně mohl přispět k otevřenější ekonomice a stabilnější společnosti než současná situace, kdy jsou informace na první pohled neomezeně dostupné, ale jen díky uzavřené struktuře reklamních gigantů, která je kontroluje, a omezeným možnostem, které nám nabízejí. Konečným cílem je vytvoření udržitelné informační ekonomiky – nikoli snad motivované snahou o přerozdělování a rovnost, ale prostou úvahou, že robustnost, otevřenost a inovace jsou pro zdraví ekonomiky nezbytné, zatímco současná situace připomíná spíše sultanáty nebo korporatismus otrokářských států.

Technologie jsou pouze nástroj

Současný systém je paradoxní: technologie na jedné straně násobí příležitosti a usnadňují komunikaci, ale na druhé straně komodifikují lidskou pozornost i mezilidské vztahy, vytvářejí extrémní nerovnost příležitostí, mění veřejný prostor, média i politiku, oslabují koncept soukromí a stále sebevědoměji zasahují do systému pravidel a institucí, které mají svobodu chránit. Monopoly a oligopoly v digitálním světě omezují jak možnosti volby pro uživatele, tak technologické inovace, které nevyhovují jejich zájmům. Měli bychom se tedy ptát, jak zajistit, aby se jejich fungování řídilo pravidly, která garantují ochranu našich práv a nezmenšují společenský blahobyt.

Svět se mění a je nutné na to reagovat. Lidstvo si na éru permanentního globálního připojení a z něho vyplývajících rizik doposud úplně nezvyklo. S tím, jak internetová ekonomika splývá s ekonomikou jako takovou, budou podmínky digitálního prostoru stále více ovlivňovat celou společnost. Podmínkou svobody a prosperující střední třídy je proto postupná proměna digitálního trhu. To, co vnímáme jako abstraktní internet, i to, co vnímáme jako stát, jsou ve skutečnosti lidé, kteří mohou být naši přátelé i nepřátelé, mají své zájmy, dělají chyby. Měli bychom jim toho o sobě dávat vědět jen tolik, kolik je nezbytně nutné, a mít zcela jasno v tom, co za to dostaneme a jak se s našimi daty bude nakládat.

Více informací:

  • Jaron Lanier: Who Owns the Future?, Simon & Schuster 2013
  • Chris Berg: The Classical Liberal Case for Privacy in a World of Surveillance and Technological Change, Palgrave Macmillan 2018
  • Shoshana Zuboff: The Age of Surveillance Capitalism: The Fight for a Human Future at the New Frontier of Power, Profile Books, 2019
  • Forbrukerradet (2021): It’s time to ban surveillance-based advertising [PDF]


Naše nejnovější výstupy

4. listopadu 2021, IPPO

Michal Chládek: Proč potřebujeme nové ministry?

V nové vládě zasednou tři noví ministři, ale bez portfeje. K čemu je potřebujeme?

20. září 2021, IPPO

Čistá energie: Máme na výběr? A jaký je český plán?

Evropská unie stojí před environmentálními výzvami, které mohou – budeme-li na ně reagovat podobně násilně a neuváženě jako v případě biopaliv – přinést ještě horší dopady na ekonomiku i životní prostředí, než jakých jsme byli svědky. Rozvaha a promyšlené koncepce jsou rozhodně namístě. Ale chováme se podle toho? 

31. srpna 2021, IPPO

Příběh biopaliv aneb Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly

Dobré úmysly, jsou-li prosazovány silou a ideologicky, mohou napáchat více škody než užitku. Ilustrativním příkladem, kdy se původně dobrá myšlenka zvrhla ve svůj pravý opak, je příběh biopaliv. Ze snahy životnímu prostředí ulevit se stala jedna z největších ekologických nočních můr. Česká republika doslova zežloutla řepkovými poli, vyžadujícími navíc mimořádnou chemickou péči. Na spojení zemědělského a chemického byznysu pak vyrostla i naše současná politická reprezentace, čímž se kruh evropských i českých dotací, drancování půdy a chemizace zacyklil.

3. srpna 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (4): Péče o půdu a krajinu se obejde bez sociálního inženýrství

Půda a naše péče o ni představují klíčový faktor veškeré zelené politiky. Starost o kvalitu půdy a v širším slova smyslu o kvalitu krajiny je ještě významnější než tolik skloňovaná péče o kvalitu ovzduší. Kvalita ovzduší je totiž přímo závislá na kvalitě krajiny, nikoliv naopak. 

23. července 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (3): Inovace jsou účinnější než sliby a závazky

Tři roky po podepsání Pařížské dohody dosáhlo svých stanovených cílů pouze šestnáct z téměř dvou stovek signatářských států. Klimatická politika je podobných nesplněných slibů plná už od dob summitu v Riu de Janeiro (1992). Navíc země, kterým se daří plány plnit, jsou většinou ty méně rozvinuté, jejichž závazky patřily k těm nejméně ambiciózním. Slib omezit emise totiž často znamená omezit ekonomický růst, což si ve skutečnosti přeje málokdo.