Evropská unie stojí před environmentálními výzvami, které mohou – budeme-li na ně reagovat podobně násilně a neuváženě jako v případě biopaliv – přinést ještě horší dopady na ekonomiku i životní prostředí, než jakých jsme byli svědky. Rozvaha a promyšlené koncepce jsou rozhodně namístě. Ale chováme se podle toho?
Evropská unie stojí před environmentálními výzvami, které mohou – budeme-li na ně reagovat podobně násilně a neuváženě jako v případě biopaliv – přinést ještě horší dopady na ekonomiku i životní prostředí, než jakých jsme byli svědky. Rozvaha a promyšlené koncepce jsou rozhodně namístě. Ale chováme se podle toho?
Dobré úmysly, jsou-li prosazovány silou a ideologicky, mohou napáchat více škody než užitku. Ilustrativním příkladem, kdy se původně dobrá myšlenka zvrhla ve svůj pravý opak, je příběh biopaliv. Ze snahy životnímu prostředí ulevit se stala jedna z největších ekologických nočních můr. Česká republika doslova zežloutla řepkovými poli, vyžadujícími navíc mimořádnou chemickou péči. Na spojení zemědělského a chemického byznysu pak vyrostla i naše současná politická reprezentace, čímž se kruh evropských i českých dotací, drancování půdy a chemizace zacyklil.
V nové vládě zasednou tři noví ministři, ale bez portfeje. K čemu je potřebujeme?
Evropská unie stojí před environmentálními výzvami, které mohou – budeme-li na ně reagovat podobně násilně a neuváženě jako v případě biopaliv – přinést ještě horší dopady na ekonomiku i životní prostředí, než jakých jsme byli svědky. Rozvaha a promyšlené koncepce jsou rozhodně namístě. Ale chováme se podle toho?
Dobré úmysly, jsou-li prosazovány silou a ideologicky, mohou napáchat více škody než užitku. Ilustrativním příkladem, kdy se původně dobrá myšlenka zvrhla ve svůj pravý opak, je příběh biopaliv. Ze snahy životnímu prostředí ulevit se stala jedna z největších ekologických nočních můr. Česká republika doslova zežloutla řepkovými poli, vyžadujícími navíc mimořádnou chemickou péči. Na spojení zemědělského a chemického byznysu pak vyrostla i naše současná politická reprezentace, čímž se kruh evropských i českých dotací, drancování půdy a chemizace zacyklil.
Půda a naše péče o ni představují klíčový faktor veškeré zelené politiky. Starost o kvalitu půdy a v širším slova smyslu o kvalitu krajiny je ještě významnější než tolik skloňovaná péče o kvalitu ovzduší. Kvalita ovzduší je totiž přímo závislá na kvalitě krajiny, nikoliv naopak.
Tři roky po podepsání Pařížské dohody dosáhlo svých stanovených cílů pouze šestnáct z téměř dvou stovek signatářských států. Klimatická politika je podobných nesplněných slibů plná už od dob summitu v Riu de Janeiro (1992). Navíc země, kterým se daří plány plnit, jsou většinou ty méně rozvinuté, jejichž závazky patřily k těm nejméně ambiciózním. Slib omezit emise totiž často znamená omezit ekonomický růst, což si ve skutečnosti přeje málokdo.
Sociologické průzkumy opakovaně ukazují, že kvalita životního prostředí a ochrana přírody jsou pro Čechy mimořádně důležitá témata, jejichž řešením se má zabývat stát, tedy politici. I když česká veřejnost vykazuje určitá specifika, nijak zásadně nevybočuje z evropských a světových trendů. Ty sleduje například Eurobarometr, jenž v roce 2017 publikoval výsledky průzkumu, ze kterého vyplývá, že ochrana přírody je „velmi důležitá“ nebo „spíše důležitá“ pro plných 94 % lidí.
V ekologii neexistují pravicová či levicová témata, jsou jen dobrá či špatná řešení. Následující seriál představuje priority konzervativní zelené politiky, místní i globální environmentální výzvy, vizi péče o krajinu, správně zvolený energetický mix, jadernou energii, očekávatelné inovace a další témata.
Institut pro pravicovou politiku společně s Pravým břehem – Institutem Petra Fialy uspořádali 11. května 2021 debatu, která se věnovala situaci v sektoru kultury. Ten patří mezi nejvíce zasažené pandemií koronaviru. Dostalo se tedy kultuře dostatečné podpory? Odhalila krize hlubší problémy v jejím financování? Uvědomili jsme si, jak je důležitá pro naše životy, nebo naopak předznamenala zánik některých oblastí? Nejen o tom byla online debata s místopředsedou ODS Martinem Baxou, ředitelem Městského divadla Brno Stanislavem Mošou a ředitelem nakladatelství Host Miroslavem Balaštíkem, která během prvních dní od vysílání zaujala téměř 3 000 diváků.
Co znamená být konzervativec v době, která je ke konzervatismu tak skeptická? Jak žít po boku našich „kanonizovaných předků“, když je dnes tak běžné odmítat jejich kulturní, náboženský a politický odkaz? Mohou konzervativci v situaci, kdy dominantní sílu politiky na Západě představuje liberalismus měkké levice, přispět k veřejné debatě něčím, nad čím se nemávne rukou jako nad pouhou nostalgií? Kniha Jak být konzervativec není jen programem moderního konzervatismu. Je upřímnou výzvou k obhajobě starodávných hodnot a pravidel slušného chování a soužití, jež jsou základem naší oslabené, ale stále trvající civilizace. Scruton v tomto chytrém a otevřeném pojednání čerpá ze svých zkušeností z let, kdy ve veřejném životě platil za člověka jdoucího proti proudu. Zkoumá, v čem má pravdu nacionalismus, socialismus, kapitalismus, liberalismus, multikulturalismus, environmentalismus, internacionalismus a nakonec konzervatismus. Knihu uzavírá v osobním tónu, „rozloučením zapovídajícím smutek, ale přiznávajícím ztráty“.
28. dubna proběhla debata Institutu pro pravicovou politiku a Pravého břehu – Institutu Petra Fialy na vysoce aktuální téma česko-ruské diplomatické krize. Tu hosté rozebírali v kontextu vývoje světové politiky i úvah o větší integraci zahraniční politiky EU. Vedle předsedy ODS Petra Fialy se debaty zúčastnili dva zkušení experti na mezinárodní politiku – politický geograf a publicista Michael Romancov a bezpečnostní analytik Tomáš Pojar. Moderoval Ondřej Houska (Hospodářské noviny). Akci jsme vysílali online na Facebooku a Youtube, za prvních 24 hodin si ji pustilo přes 8 000 zájemců.
Institut pro pravicovou politiku ve spolupráci s Pravým břehem – Institutem Petra Fialy 29. března uspořádal neformální on-line debatu s ředitelem Divadla na Vinohradech Tomášem Töpferem, poslancem Markem Bendou a politologem Lubomírem Kopečkem. Hosté se zamýšleli nad tématem Politika jako divadlo: Proč dnes tak často říkáme, že politika je komedie, fraška, drama nebo hotová tragédie? Obejde se politik bez hereckého talentu? A kdy samotné hraní nestačí? Záznam za první dva dny zaujal přes 8 000 diváků.
Tento článek píšu pro ty ze svých přátel, kteří nás konzervativce – někdy žertem, jindy ale naprosto vážně – vnímají jako nepřátele planety. Nechci tu rozebírat, do jaké míry je taková nálepka zasloužená nebo kdo za to může. Nechci znovu vyjmenovávat ekologické úspěchy pravice ani připomínat, že britští konzervativci zůstávají jednou z nejpozoruhodnějších zelených stran vůbec. Soustřeďme se tedy na to nejpodstatnější: Jaké jsou silné stránky konzervativního přístupu k životnímu prostředí a jak se můžeme společně zasadit o to, co bez výjimky všichni chceme, i když se lišíme v názorech, jakou cestou toho nejlépe dosáhnout?
Ústavní soud před třemi týdny zrušil části volebního zákona, které se týkaly přepočtu mandátů a volební klauzule pro volební koalice. Jak tedy budeme 8. a 9. října volit? A rozloučíme se také s volebními kraji, které samotný soud nezrušil, protože proporcionáního rozložení v Poslanecké sněmovně lze dosáhnout i jinak?
Institut pro pravicovou politiku společně s Pravým břehem – Institutem Petra Fialy uspořádal 9. února 2021 online debatu na téma politických turbulencí ve Spojených státech: Co znamenal útok na Kapitol, jakým směrem se Amerika vyvíjí a na jaký svět se máme připravit? O tom debatovali europoslanec a bývalý velvyslanec v USA Alexandr Vondra (ODS), novinář Matyáš Zrno a komentátor aktuálně žijící v Nebrasce Michael Durčák. Debata za první dva dny zaujala asi 8 000 diváků.