V médiích se již několik týdnů objevují pravidelné reporty o předvolebních průzkumech v amerických prezidentských volbách. Ve většině z nich má stále náskok Kamala Harris. Na celonárodních preferencích však kvůli zvláštnostem amerického volebního systému v důsledku až tak moc nezáleží. Prezidenta totiž volí sbor volitelů (electoral college), sestavený ze zástupců jednotlivých států. Pro ilustraci: pokud by jeden z kandidátů získal např. 90 % hlasů v Kalifornii, získal by zde stejný počet volitelů (54), jako kdyby zde zvítězil s 51 % hlasů. Kandidát, který získal větší počet hlasů voličů, tak volby může prohrát, protože nezískal dostatečný počet států (volitelů).
V roce 2025 se do českého školství investuje téměř 291 miliard korun. To je naprosto rekordní částka, která se meziročně zvýšila o 22 miliard. Mimochodem jen toto navýšení představuje větší sumu peněz než je celý rozpočet Ministerstva kultury. Všechny divadla, koncerty, galerie, hrady, zámky, festivaly, muzea, výstavy prostě veškerá kultura, na kterou není Česká republika úplně chudá, nás stojí méně, než kolik je v příštím roce přidáno českému školství. Největší část těchto peněz půjde do regionálního školství, jinými slovy do základních a středních škol, kde platy učitelů vzrostou o 7 %. Přesto to budou velmi pravděpodobně právě tyto školy a učitelé, nikoliv hudebníci, kasteláni či kurátoři, kdo bude mluvit o stávce, podfinancovanosti a o tom, že jejich resort není pro vládu prioritou. Je. A dokazuje to i aktuální novela školského zákona.
Výstavba bytů je výrazně ovlivněna rychlostí stavebního řízení, která je zásadním faktorem pro umožnění rychlé realizace stavebních projektů. Tento proces je především závislý na dvou klíčových faktorech: digitalizaci a prováděcích podzákonných předpisech, které připravuje Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Digitalizace stavebního řízení má potenciál zjednodušit a urychlit celý proces, od podávání žádostí až po komunikaci mezi úřady. Nicméně, navzdory slibům a investicím, je implementace digitalizace stále nedokončená.
Posledních deset let se výdaje českého státu do školství téměř zdvojnásobily. Oblast školství je jednou z mála, kde peníze rostou i navzdory výraznému šetření státu. Nadprůměrně ohodnocení a méně vytížení jsou konečně i čeští učitelé. Přesto to ke spokojenosti evidentně nestačí — pedagogové i nepedagogičtí pracovníci jsou frustrovaní a jejich zástupci nejsou nikdy daleko od hrozby stávkou. Jinými slovy, čelíme vleklé krizi v době a za podmínek, kdy bychom jí podle objektivních dat čelit neměli, a to je přinejmenším zvláštní. Proč tomu tak je? Změní na tom něco úspěch digitalizace přijímacího řízení? A co další kroky ministerstva?
Pamatujete si, co se dělo loni ohledně přijímaček na střední školy? Věřili jste tomu, že se to může v průběhu jednoho roku radikálně změnit? Já, upřímně, ani ne. A ne proto, že bych nevěřila, že máme schopné lidi, kteří to dokáží, ale protože znám některé rozhodovací mechanismy a vím, že nejsou nastaveny tak, aby se něco rychle změnit vůbec dalo. Stal se tedy tak trochu zázrak. A zdá se, že by mohly následovat i další.
Za posledních deset let se výdaje českého státu v oblasti školství téměř zdvojnásobily. V roce 2015 nás vzdělávání stálo 138 miliard, letošní rozpočet je vyšší než 270 miliard. Oblast školství je jednou z mála, kde peníze rostou i navzdory výraznému šetření státu, do regionálního školství jde letos o 5 miliard více než minulý rok. Nadprůměrně ohodnocení jsou konečně i čeští učitelé. Přesto to ke spokojenosti zdaleka nestačí. Pedagogové i nepedagogičtí pracovníci jsou frustrovaní a jejich zástupci opět mluví o nevyhnutelnosti stávky. Jinými slovy, čelíme velké krizi v době, kdy bychom jí čelit neměli. A to je rozhodně zvláštní.
Nikoliv třetí nejdražší (za Dánskem a Belgií) v porovnání průměrných cen elektřiny, ale až dvacátí první (mezi Slovenskem a Polskem). Nikoliv čtvrtí nejdražší (za Švédskem, Dánskem a Nizozemím) v porovnání průměrných cen plynu, ale až patnáctí (mezi Estonskem a Francií). A nikoliv druzí nejhorší (za Rumunskem) v meziročním růstu pololetních průměrných cen (indexu), ale naprosto nejlepší v celé evropské sedmadvacítce! To je realita, která by nás měla skutečně těšit, ale kterou bychom měli především umět sdělit každému českému občanovi. Takže ještě jednou: naše ceny byly ve druhém pololetí roku 2022 v rámci EU sedmé nejnižší u elektřiny a desáté nejnižší u plynu. A ceny nerostly, ale naopak klesaly. To je vynikající výsledek zvládnutí energetické krize.
Čím rychleji zapomeneme, že tu byla tzv. Komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudové, tím lépe pro dlouhodobě udržitelné veřejné finance.
Ocitli jsme se v bezprecedentní situaci, kdy pouze mandatorní, tedy povinné výdaje České republiky, převyšují veškeré příjmy státního rozpočtu. Za posledních šest let vzrostly celkové výdaje státu téměř o bilion korun. Bez škrtů a reforem by byl schodek státního rozpočtu v příštím roce vyšší o 94,1 a v tom dalším dokonce o 147 miliard. V rozhazovačném stylu předchozích vlád nelze pokračovat. Musíme se dostat zpět do formy, shodit přebytečná kila, a to prostě bolí.
Joe Biden se podle vlastního vyjádření plánuje v příštím roce zúčastnit prezidentských voleb a obhájit svůj mandát. Oficiální oznámení kandidatury však ještě neučinil. Jaké jsou jeho šance a kdo jsou jeho hlavní protikandidáti?
V posledních dnech a týdnech si pozorovatel dění ve Spojených státech nemohl nevšimnout nové aféry exprezidenta Donalda Trumpa. V sobotu 18. 3. Trump na svou sociální síť Truth Social napsal, že bude v úterý zatčen a vyzval k protestům. Jak se celá kauza vyvinula a jestli Trumpa „zavřou“ se dozvíte v následujícím článku.
Prosadit vznik nového výboru se Republikáni snažili už ke konci minulého volebního období. Sněmovna ale nakonec jeho vznik odhlasovala až letos v lednu, a to pohodlnou většinou 365 hlasů. Proti hlasovalo jen 65 demokratických poslanců. Předsedou výboru byl zvolen Mike Gallagher z Wisconsinu, bývalý zpravodajský důstojník námořní pěchoty, který je známý svou angažovaností v bezpečnostních otázkách. Republikáni ve výboru drží těsnou většinu.
Odpovědná pravicová vláda dělá to, co se udělat musí – nepopulární rozhodnutí. Že změna je nutná a stav neudržitelný věděli všichni už před lety a vědí to i teď. Věděly to i předchozí vlády, ať už promlouvaly ústy Sobotky, Maláčové, Babiše či Schillerové. K tomu učinit zásadní kroky jim chyběla odvaha. Jistě by bylo jednodušší provádět reformy v době, kdy nás netrápí krize a za humny nezuří opravdová válka. Nežijeme ale v ideálním světě a odpovědnou vládu máme po téměř deseti promarněných letech.
Druhého února uplynulo 80 let od vítězství Rudé armády v bitvě o Stalingrad. Tato téměř půl roku trvající bitva vstoupila do dějin nejen tím, že znamenala začátek zkázy nacistického Německa, ale také počtem padlých. Celkem jich na obou stranách byly dva miliony. Jako každoročně, i letos se přijel prezident Putin poklonit místu bitvy, aby pod Mamajevovou mohylou u podnoží majestátní sochy Matka Vlast volá k boji položil věnec k věčnému ohni. Pojďme nahlédnout na tento pietní akt jinak, než jak nám jej ukazují záběry zpravodajských agentur, které jsme viděli v médiích.