Za posledních deset let se výdaje českého státu v oblasti školství téměř zdvojnásobily. V roce 2015 nás vzdělávání stálo 138 miliard, letošní rozpočet je vyšší než 270 miliard. Oblast školství je jednou z mála, kde peníze rostou i navzdory výraznému šetření státu, do regionálního školství jde letos o 5 miliard více než minulý rok. Nadprůměrně ohodnocení jsou konečně i čeští učitelé. Přesto to ke spokojenosti zdaleka nestačí. Pedagogové i nepedagogičtí pracovníci jsou frustrovaní a jejich zástupci opět mluví o nevyhnutelnosti stávky. Jinými slovy, čelíme velké krizi v době, kdy bychom jí čelit neměli. A to je rozhodně zvláštní.
Nikoliv třetí nejdražší (za Dánskem a Belgií) v porovnání průměrných cen elektřiny, ale až dvacátí první (mezi Slovenskem a Polskem). Nikoliv čtvrtí nejdražší (za Švédskem, Dánskem a Nizozemím) v porovnání průměrných cen plynu, ale až patnáctí (mezi Estonskem a Francií). A nikoliv druzí nejhorší (za Rumunskem) v meziročním růstu pololetních průměrných cen (indexu), ale naprosto nejlepší v celé evropské sedmadvacítce! To je realita, která by nás měla skutečně těšit, ale kterou bychom měli především umět sdělit každému českému občanovi. Takže ještě jednou: naše ceny byly ve druhém pololetí roku 2022 v rámci EU sedmé nejnižší u elektřiny a desáté nejnižší u plynu. A ceny nerostly, ale naopak klesaly. To je vynikající výsledek zvládnutí energetické krize.
Čím rychleji zapomeneme, že tu byla tzv. Komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudové, tím lépe pro dlouhodobě udržitelné veřejné finance.
Ocitli jsme se v bezprecedentní situaci, kdy pouze mandatorní, tedy povinné výdaje České republiky, převyšují veškeré příjmy státního rozpočtu. Za posledních šest let vzrostly celkové výdaje státu téměř o bilion korun. Bez škrtů a reforem by byl schodek státního rozpočtu v příštím roce vyšší o 94,1 a v tom dalším dokonce o 147 miliard. V rozhazovačném stylu předchozích vlád nelze pokračovat. Musíme se dostat zpět do formy, shodit přebytečná kila, a to prostě bolí.
Joe Biden se podle vlastního vyjádření plánuje v příštím roce zúčastnit prezidentských voleb a obhájit svůj mandát. Oficiální oznámení kandidatury však ještě neučinil. Jaké jsou jeho šance a kdo jsou jeho hlavní protikandidáti?
V posledních dnech a týdnech si pozorovatel dění ve Spojených státech nemohl nevšimnout nové aféry exprezidenta Donalda Trumpa. V sobotu 18. 3. Trump na svou sociální síť Truth Social napsal, že bude v úterý zatčen a vyzval k protestům. Jak se celá kauza vyvinula a jestli Trumpa „zavřou“ se dozvíte v následujícím článku.
Prosadit vznik nového výboru se Republikáni snažili už ke konci minulého volebního období. Sněmovna ale nakonec jeho vznik odhlasovala až letos v lednu, a to pohodlnou většinou 365 hlasů. Proti hlasovalo jen 65 demokratických poslanců. Předsedou výboru byl zvolen Mike Gallagher z Wisconsinu, bývalý zpravodajský důstojník námořní pěchoty, který je známý svou angažovaností v bezpečnostních otázkách. Republikáni ve výboru drží těsnou většinu.
Odpovědná pravicová vláda dělá to, co se udělat musí – nepopulární rozhodnutí. Že změna je nutná a stav neudržitelný věděli všichni už před lety a vědí to i teď. Věděly to i předchozí vlády, ať už promlouvaly ústy Sobotky, Maláčové, Babiše či Schillerové. K tomu učinit zásadní kroky jim chyběla odvaha. Jistě by bylo jednodušší provádět reformy v době, kdy nás netrápí krize a za humny nezuří opravdová válka. Nežijeme ale v ideálním světě a odpovědnou vládu máme po téměř deseti promarněných letech.
Druhého února uplynulo 80 let od vítězství Rudé armády v bitvě o Stalingrad. Tato téměř půl roku trvající bitva vstoupila do dějin nejen tím, že znamenala začátek zkázy nacistického Německa, ale také počtem padlých. Celkem jich na obou stranách byly dva miliony. Jako každoročně, i letos se přijel prezident Putin poklonit místu bitvy, aby pod Mamajevovou mohylou u podnoží majestátní sochy Matka Vlast volá k boji položil věnec k věčnému ohni. Pojďme nahlédnout na tento pietní akt jinak, než jak nám jej ukazují záběry zpravodajských agentur, které jsme viděli v médiích.
České politické strany stárnou a přicházejí o členy. Ačkoliv se jedná o poměrně závažný jev, který může v důsledku ohrozit fungování celého demokratického systému, není mu věnována dostatečná pozornost. Fenomén stárnutí politiky můžeme nejlépe pozorovat ve Spojených státech. Prezidentovi je 80 let. Vůdci senátní většiny je 72 let a končící předsedkyni Sněmovny reprezentantů dokonce 82 let. Průměrný věk senátorů po posledních volbách je 64,3 let, u poslanců je to 58,4 let.
Evropská unie stojí před environmentálními výzvami, které mohou – budeme-li na ně reagovat podobně násilně a neuváženě jako v případě biopaliv – přinést ještě horší dopady na ekonomiku i životní prostředí, než jakých jsme byli svědky. Rozvaha a promyšlené koncepce jsou rozhodně namístě. Ale chováme se podle toho?
Dobré úmysly, jsou-li prosazovány silou a ideologicky, mohou napáchat více škody než užitku. Ilustrativním příkladem, kdy se původně dobrá myšlenka zvrhla ve svůj pravý opak, je příběh biopaliv. Ze snahy životnímu prostředí ulevit se stala jedna z největších ekologických nočních můr. Česká republika doslova zežloutla řepkovými poli, vyžadujícími navíc mimořádnou chemickou péči. Na spojení zemědělského a chemického byznysu pak vyrostla i naše současná politická reprezentace, čímž se kruh evropských i českých dotací, drancování půdy a chemizace zacyklil.
Ústavní soud před třemi týdny zrušil části volebního zákona, které se týkaly přepočtu mandátů a volební klauzule pro volební koalice. Jak tedy budeme 8. a 9. října volit? A rozloučíme se také s volebními kraji, které samotný soud nezrušil, protože proporcionáního rozložení v Poslanecké sněmovně lze dosáhnout i jinak?
Čínský pokus o hospodářský průnik do střední Evropy je třeba vnímat v kontextu změny čínské strategie, ke kterému došlo v posledních deseti letech. Zatímco bývalý prezident Ťiang Ce-min (1993-2003) formuloval cíl vybudovat středně bohatou společnost a Chu Ťin-tchao (2003-2013) kladl důraz na společnost harmonickou, úspěchy typu olympijských her v Pekingu 2008 a Expo 2010 v Šanghaji posílily sebevědomí čínských politických elit natolik, že začaly uvažovat o Čínském snu, ambiciózním hospodářském plánu, který je spojen s osobou současného prezidenta Si Ťin-pchinga (od 2013).