Kateřina Hloušková: České školy se bouří – šlo tomu předejít a jak z toho ven?

Za posledních deset let se výdaje českého státu v oblasti školství téměř zdvojnásobily. V roce 2015 nás vzdělávání stálo 138 miliard, letošní rozpočet je vyšší než 270 miliard. Oblast školství je jednou z mála, kde peníze rostou i navzdory výraznému šetření státu, do regionálního školství jde letos o 5 miliard více než minulý rok. Nadprůměrně ohodnocení jsou konečně i čeští učitelé. Přesto to ke spokojenosti zdaleka nestačí. Pedagogové i nepedagogičtí pracovníci jsou frustrovaní a jejich zástupci opět mluví o nevyhnutelnosti stávky. Jinými slovy, čelíme velké krizi v době, kdy bychom jí čelit neměli. A to je rozhodně zvláštní. 

Aktuální napětí nedokáží dobře vysvětlit ani další čísla. Víme, že od roku 2018 vzrostl počet zaměstnanců regionálního školství o 40 260 (o 15 %), za stejnou dobu přibylo 109 000 studentů (7,5 %). Počet učitelů tedy roste výrazně rychleji než počet žáků, což dokládají i údaje z Eurostatu. Aktuálně na jednoho českého učitele v základní škole připadá 10 dětí, na střední 12 studentů. Přitom ještě v roce 2017 to bylo 19 žáků či studentů (stejně jako například ve Francii či Rumunsku). Pro srovnání nejméně vytížení jsou učitelé v Řecku, Lucembursku či Litvě (9 žáků) a unijní průměr se zhruba drží kolem 14 žáků na učitele. Údaje se v různých statistikách sice mírně liší, ale ze všech vyplývá, že zatímco před pár lety patřili čeští učitelé k nejvytíženějším, dnes tomu tak již není. A to je určitě dobrá zpráva.

Víme, že české školství si nestojí špatně ani co do kvality výuky. Celkem pěkné výsledky dosahuje například v testování PISA (Programme for International Student Assessment), které probíhá jednou za tři roky u patnáctiletých dětí, přičemž střídavě klade důraz na jednu ze tří oblastí – matematickou, čtenářskou či přírodovědnou gramotnost. Naposledy se žáci testovali v roce 2022, tentokrát se důraz kladl na matematiku. Unikátní je, že šlo o již osmý cyklus šetření a Česko je jednou ze 43 zemí, které jsou zapojeny od samotného začátku v roce 2000. Máme tak jedinečnou možnost sledovat vývoj kvality českého školství v porovnání s mnoha dalšími státy světa (aktuálně 81 zemí a regionů).

V České republice se do šetření zapojilo 430 škol všech typů a téměř 11 000 žáků. Co se týče samotných výsledků: v matematické gramotnosti klesla úroveň českých žáků z 516 bodů v roce 2003 na 487 bodů v roce 2022, přičemž průměr zemí OECD i EU byl 472. V přírodovědné gramotnosti klesla úroveň českých žáků z 513 v roce 2006 na 498 v roce 2022, průměr zemí OECD byl 485 a průměr EU 481. Ve čtenářské gramotnosti jsme klesli z 492 bodů v roce 2000 na 489 v roce 2022, průměr OECD byl 476 a EU 469. Ve všech sledovaných ukazatelích se tedy čeští žáci postupně zhoršili, i když se zároveň vždy udrželi nad průměrem OECD i EU. Pro srovnání mezi tři nejlepší země, a to ve všech zkoumaných oblastech, patří Japonsko, Korejská republika a Estonsko, jednou (ve čtenářské gramotnosti) je doplnilo Irsko. Naopak poměrně zarážející je propad Finska, které bylo dlouho považováno za etalon kvalitního evropského vzdělávacího systému.

Je překvapivé, že objektivně se zlepšující finanční situace českého školství (a s tím související narůstající kvalita zařízení, pomůcek, stejně jako podmínek práce učitelů) nekoresponduje se vzrůstem kvality znalostí. Naopak, z výše uvedeného je zjevné, že čím více peněz české školství spotřebovalo, tím horších výsledků čeští žáci dosáhli. Zjednodušeně řečeno, čeští žáci měli lepší znalosti, když v systému bylo o více jak 100 miliard méně. Nechci tuto situaci nijak dramatizovat, ale rozhodně stojí za hlubší úvahu. Je totiž evidentní, že obecně přijímaný předpoklad – více peněz, více kvality – se zde prostě nepotvrzuje. Problémy českého školství se tedy nedají jednoduše vysvětlit pouhým podfinancováním, nedostatečným ohodnocením nebo nedostatkem učitelů, jak často slýcháme například v médiích. Myslím, že cestou ven z tohoto bludného kruhu je přestat se soustředit pouze na hledání dalších peněz a zaměřit se na soubor skutečných důvodů, s nimiž „blbá nálada“, která ve školství panuje, souvisí mnohem více.

Školy a vše co je na ně navázáno, jsou nejen jednou z přirozených priorit každé rodiny, ale také každé obce, městské části, kraje, každého zřizovatele. Udržet školu v sebemenší vesničce, rozšířit ji, opravit, zlepšit zázemí pro volnočasové aktivity, je to, s čím se každý starosta rád chlubí. Je to tak v pořádku a být starostou, dělám to stejně. Bohužel je to však paradoxně i jeden z důvodů, proč české školství hlavně finančně klopýtá.

V České republice máme 11 000 škol všech stupňů, z toho více jak 4 200 základních. Ovšem 40 % těchto škol má méně než 100 žáků, a 24 % dokonce méně než 50 žáků. Celá čtvrtina (!) našich základních škol nemá ve všech 9 stupních ani 50 žáků, to znamená, že v každém z ročníků je méně než pět dětí – to je téměř neuvěřitelné. Ale i ta nejmenší školička má svého ředitele, zástupce, pedagogický sbor, asistenty, školníka, kuchařky, topí se v ní, svítí, opravuje… S tím také souvisí poněkud úsměvný fakt, že v České republice je každý patnáctý učitel ředitelem. Kromě toho, že to celé zní spíše jako vtip od Monty Python, není třeba asi vůbec dodávat, že tento nesmírně fragmentovaný systém je také mimořádné nákladný a málo efektivní.

Ministerstvo školství sice rozděluje peníze a udává celkový rámec, ale školy nezřizuje a nemá nad nimi tedy ani kontrolu. Neexistuje ani žádný jiný systém zpětné vazby, který by školy hodnotil jak po stránce kvality výuky, tak třeba i efektivity vynaložených peněz. Jediným „hodnocením“ je pouze případná neochota rodičů dát dítě do zařízení, které nemá dobrou pověst. Ale díky specifickému systému přidělování peněz nikoliv na žáka, ale zjednodušeně řečeno za odučené hodiny (to je onen často citovaný phmax, kterému však bez jakéhokoliv přehánění plně rozumí opravdu málokdo) ani výrazný úbytek žáků nenutí školu ke změnám a zlepšení. Část peněz tak doslova vyhazujeme.

Je potřeba říci, že tento systém (phmax) nebyl zaveden se zlým úmyslem a ani obrovská fragmentace do obecních, městských, krajských, ale i církevních či soukromých rukou nebyla nějakým promyšleným útokem na české školství. Zničit naše školy a přivést na pokraj zhroucení mnohé pedagogy neměla ani inkluze, stejně tak Cermat jistě netoužil po tom, aby se ti, co chtějí jít na obor s maturitou, hroutili z nesmyslně nastavených jednotných přijímaček, zatímco ti, kteří jdou “jen” na učební obory, doslova proflákali celou devítku. Když se ale všechny jmenované a mnohé další nepříjemné faktory sečtou, dostaneme se k důvodům, proč toho už máme všichni dost. Současná frustrace je prostě výsledkem mnoha dílčích nedokonalostí a není vůbec snadné říci, kde začít s jejich odstraňováním.

Jedno je ale jisté a vyplynulo to s velkou naléhavostí právě nyní, když stát musel šlápnout na brzdu a radikálně snížil neuvěřitelné tempo zadlužování – český systém vzdělávání je v současné podobě téměř bezedný a nenasytí jej ani miliardy meziročního růstu. Situace, kdy ostatním ministerstvům peníze zmrazíte či dokonce seškrtáte, školství naopak jako téměř jedinému přidáte, ale přesto si právě zde vykoledujete stávkovou pohotovost, je prostě minimálně zvláštní.

Skutečně smutná je však jiná okolnost, a sice to, že se tomu dalo předejít. Zákon, podle kterého nyní školství funguje, se začal připravovat v roce 2015 za vlády ČSSD, hodně za něj bojovala paní ministryně Valachová, platit měl od roku 2018. Tehdy, jak je nezbytné, se připravila i RIA, čili dopadová studie, a ta jednoznačně poukázala na to, že taková podoba financování není efektivní, nebude školy vést k racionalizaci a kvalitě, naopak (nechtěně) pomůže školám slabým, malým a nekvalitním a vše to povede k nekontrolovatelnému růstu nákladů. Financovat školství bez vazby na počet dětí se zdálo být absurdní, ostatně nikde jinde v našem okolí takový systém nenajdete. Poslanecká sněmovna tehdy dala od zákona ruce pryč. Na stůl se opět vrátil až v roce 2020 za vlády ANO, kdy pan ministr Plaga prosadil výjimku, že se k dopadové studii nebude přihlížet. (Více v Pravej podcast s paní poslankyní Zajíčkovou) Co bylo dál, všichni víme. Následovala tučná léta, kdy se v mnoha ohledech peníze rozhazovaly doslova bez smyslu, ale hlavně na dluh. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že takto už to dál nejde, že nemůžeme stát donekonečna jen zadlužovat, se ukázalo přesně to, co předpokládala ona dopadová studie. Kruh se uzavřel. Ale jak z toho ven?

Nabízí se zdánlivě jednoduché řešení – zavřeme školy o pár dětech a ušetříme. To by ale udělal jen tupec. Škola má v každé obci svoji nezastupitelnou roli, kromě vzdělávání dětí plní spoustu dalších funkcí, které nelze vyjádřit penězi. Jako starosta bych se něčemu takovému bránila zuby nehty. Řešením by však mohlo být sdružit menší školy v blízkém okolí pod jednoho ředitele, jednu administrativu, správu budov, školní jídelnu, ale také jim pak dopřát psychologa, preventistu sociální vyloučenosti a další “nadstandardy”, které si malá škola nebude moci nikdy sama dovolit. A jsou to přitom často právě tyto školy dále od center, kde ztrácíme velký potenciál, protože místní šikovné děti ke studiu a využívání jejich skutečných schopností téměř nic nemotivuje. Zdá se, že svazy územních samospráv jsou nyní ochotny se o tom začít bavit, protože sami vidí, že současný stav je neudržitelný. V některých oblastech k takovému řešení dokonce již sami přistoupili a testují pilotní projekty.

To je ale jen jeden z mnoha a mnoha kroků. Obrovská fragmentace českého školství totiž také znamená obrovskou fragmenaci problémů. To, co trápí maličkou jednotřídku, naprosto nezajímá městské školy s tisíci žáky, to, co je životně důležité pro školy ve vyloučených lokalitách, je úplně  nepodstatné pro elitní gymnázia. Už nyní lze s určitostí říci, že jakékoliv celostátní plošné opatření udělané s tím nejlepším úmyslem a řešící palčivý problém určitého typu škol, bude rozhodně nevyhovovat jiným. Tak to prostě je. Proto je důležitý dialog. Proto je tak klíčové nepanikařit, nehrozit hned radikálními kroky, ale jednat, pracovat, poslouchat argumenty všech zúčastněných stran a přinášet kompromisní řešení. Tato vláda je tomu nakloněná. Lidé, kteří momentálně stojí v čele resortu školství, možná nejsou dokonalí, ale patří mezi ty nejlepší, které si lze na těchto postech představit.