“Během posledního roku jsem navštívila desítky škol napříč českými regiony. Naslouchala jsem starostům, ředitelům, učitelům i samotným žákům. Tato intenzivní diskuze mi pomohla vytvořit komplexní návrh 10 klíčových opatření, která reflektují reálné potřeby našich škol”, říká autorka návrhu poslankyně Renáta Zajíčková. O co konkrétně jde?
V roce 2025 se do českého školství investuje téměř 291 miliard korun. To je naprosto rekordní částka, která se meziročně zvýšila o 22 miliard. Mimochodem jen toto navýšení představuje větší sumu peněz než je celý rozpočet Ministerstva kultury. Všechny divadla, koncerty, galerie, hrady, zámky, festivaly, muzea, výstavy prostě veškerá kultura, na kterou není Česká republika úplně chudá, nás stojí méně, než kolik je v příštím roce přidáno českému školství. Největší část těchto peněz půjde do regionálního školství, jinými slovy do základních a středních škol, kde platy učitelů vzrostou o 7 %. Přesto to budou velmi pravděpodobně právě tyto školy a učitelé, nikoliv hudebníci, kasteláni či kurátoři, kdo bude mluvit o stávce, podfinancovanosti a o tom, že jejich resort není pro vládu prioritou. Je. A dokazuje to i aktuální novela školského zákona.
Posledních deset let se výdaje českého státu do školství téměř zdvojnásobily. Oblast školství je jednou z mála, kde peníze rostou i navzdory výraznému šetření státu. Nadprůměrně ohodnocení a méně vytížení jsou konečně i čeští učitelé. Přesto to ke spokojenosti evidentně nestačí — pedagogové i nepedagogičtí pracovníci jsou frustrovaní a jejich zástupci nejsou nikdy daleko od hrozby stávkou. Jinými slovy, čelíme vleklé krizi v době a za podmínek, kdy bychom jí podle objektivních dat čelit neměli, a to je přinejmenším zvláštní. Proč tomu tak je? Změní na tom něco úspěch digitalizace přijímacího řízení? A co další kroky ministerstva?
Pamatujete si, co se dělo loni ohledně přijímaček na střední školy? Věřili jste tomu, že se to může v průběhu jednoho roku radikálně změnit? Já, upřímně, ani ne. A ne proto, že bych nevěřila, že máme schopné lidi, kteří to dokáží, ale protože znám některé rozhodovací mechanismy a vím, že nejsou nastaveny tak, aby se něco rychle změnit vůbec dalo. Stal se tedy tak trochu zázrak. A zdá se, že by mohly následovat i další.
Za posledních deset let se výdaje českého státu v oblasti školství téměř zdvojnásobily. V roce 2015 nás vzdělávání stálo 138 miliard, letošní rozpočet je vyšší než 270 miliard. Oblast školství je jednou z mála, kde peníze rostou i navzdory výraznému šetření státu, do regionálního školství jde letos o 5 miliard více než minulý rok. Nadprůměrně ohodnocení jsou konečně i čeští učitelé. Přesto to ke spokojenosti zdaleka nestačí. Pedagogové i nepedagogičtí pracovníci jsou frustrovaní a jejich zástupci opět mluví o nevyhnutelnosti stávky. Jinými slovy, čelíme velké krizi v době, kdy bychom jí čelit neměli. A to je rozhodně zvláštní.
Vzpomínáte si na loňské martyrium s přijímacími zkouškami na střední? Na vystresované deváťáky, naštvané rodiče a zástupce škol i státní správy, kteří čelili obrovskému tlaku veřejnosti a médií? Tehdy zazněl slib, že přežitému systému papírových přihlášek a osobního doručování zápisových lístků jak z dob Marie Terezie definitivně odzvoní a již v následujícím roce se vše změní. Zdá se, že tento slib se právě stává realitou.
V sobotu 22. srpna se sešli ředitelé škol s místopředsedou ODS Martinem Baxou, aby těsně před začátkem nového školního roku diskutovali o zkušenostech, které mají z fungování škol v době koronavirové krize a přípravách na budoucnost.
V sobotu 30. listopadu se v sídle ODS konala pod záštitou místopředsedy ODS Martina Baxy a Institutu pro pavicovou politiku konference o budoucnosti vzdělávání, konkrétně regionálního školství.