Ve středu 15. listopadu česká vláda zmrazila ruský státní majetek. Na český sankční seznam totiž zařadila agenturu Goszagransobstvennost, která spravuje ruské státní majetky nejen u nás, ale i v dalších asi sedmdesáti zemích světa. Ruský stát tak už v České republice nesmí nakládat s nemovitostmi a nemůže využívat ani zisky z jejich pronájmů.
Není žádným tajemstvím, že vojáci nasazovaní do „speciální operace“ na Ukrajině musí často bojovat více silou vůle než vojenskou technikou. Bez ohledu na to předchází jejich nasazení do boje výcvik.
Je tomu jednačtyřicet let, co vyšla v USA v jednom z ruských emigrantských nakladatelství novela Sergeje Dovlatova Lágr. Z ní pochází Dovlatovův proslulý aforismus: „Soudruha Stalina proklínáme pořád, a máme pochopitelně proč. Ale kdo myslíte, že napsal ty čtyři miliony udání? Prostý sovětský lid.“
Poté co palestinská teroristická skupina Hamás zahájila před několika dny bezprecedentní útok na Izrael, přesunula se pozornost světové veřejnosti do této oblasti. Avšak ne na dlouho. Už v pátek se po svém vystoupení na summitu lídrů Společenství nezávislých států v kyrgyzském Biškeku dostal na přední pozici v komentářích sdělovacích prostředků znovu ruský prezident Vladimir Putin.
Být v Putinově Rusku advokátem hájícím odpůrce režimu je čím dál obtížnější. Obhájci se nezřídka dostávají do stejné pozice jako obvinění – riskují zatčení a ztrátu svobody. Příběhy odpůrců Putinova režimu a jejich vysoké nespravedlivé tresty jsou mediálně známé, příběhy jejich advokátů, odvážných a nekompromisních ve svých postojích, už méně.
Putinův režim se snaží vnutit ruskému národu názor, že bojuje proti celému světu. Mnozí – umělce a kulturní pracovníky nevyjímaje – tomu věří. K militaristické a šovinistické Z-kultuře se připojil i rock, hudební žánr, který je svojí podstatou alternativní.
Letos si připomínáme 55. výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy na území Československa. Ti, kteří si na události pamatují, je mají spojeny se sovětskými tanky a heslem: „Běž domů, Ivane!“ Přesto bychom neměli zapomínat na ty, kteří, byť byli reprezentanty národa okupantů, se veřejně postavili za svobodu naší země. Jedním z nich byl Anatolij Marčenko (1938–1986).
Válka na Ukrajině vyvolala v Rusku vlnu militaristické kultury, kterou ruská propaganda nazývá vlasteneckou. Každý druh umělecké tvorby má svoji Z-verzi. Existujе Z-literatura, Z-hudební festivaly, Z-televizní seriály atd. Nejemotivnější je Z-poezie. Díla, která se zde nalézají, tvoří opravdu svébytnou kulturní, čí spíše antikulturní, frontu. Z názvů některých antologií, například Vzkříšeni ve třetí světové válce, běhá mráz po zádech. Šovinistické verše jsou v úvodu nazývány „nejnovější národní občanskou lyrikou“ a jejich autoři „nejlepšími z ruských básníků“.
Víkendové ozbrojené povstání v Rusku skončilo remízou. Golem byl zastaven a uklidil se i se svými vojsky do Běloruska. Putin, který monstrum, jež se vymklo kontrole, stvořil, vystoupil v pondělí večer s projevem k ruským občanům jako vystřiženým ze sovětských časů. Mimo jiné jsme si vyslechli, že zažehnaná vzpoura je o to nebezpečnější, že se odehrála v době, kdy Rusko čelí „obrovské vnější hrozbě, bezprecedentnímu tlaku zvenčí“.
V pátek 23. června 2023 vyzval Jevgenij Prigožin k ozbrojené vzpouře. Jaký příběh má za sebou tento ruský oligarcha s kriminální minulostí, jenž se rozhodl utkat se samotným Putinem? A o čem vypovídá víkendové drama v Rusku, které jsme sledovali v přímém přenosu?
V desítkách ruských měst se v neděli 4. června při příležitosti jeho 47. narozenin konala na podporu vězněného lídra opozice shromáždění. Alexej Navalnyj, odpykávající si jedenáct a půl roku dlouhý trest, má po pokusu otrávit ho novičokem podlomené zdraví a ve středověkých podmínkách ruského vězení se jeho stav zhoršuje. Není jediným opozičním politikem, který po zásahu ruských tajných služeb tuto nervově paralyzující látku pocítil na vlastní kůži.
Když jsem si před pár dny prohlížela záběry z 11. petrohradského mezinárodního právního fóra, na nichž místopředsedkyně Státní dumy Irina Jarová vyzývá k přijetí zákona kriminalizujícího rusofobii, zatrnulo mi. Její příjmení spustilo v mé mysli řetězec asociací, které mne vrátily do porevolučního Ruska. Do doby, kdy se rodila propagandistická dramatika. Klenotem tohoto žánru bylo v druhé polovině dvacátých let dílo z pera divadelního teoretika Konstantina Treňova, nazvané podle hlavní hrdinky Ljubov Jarová (1926). Ve finále hry odevzdává hrdinka svého muže, který se přidal k bílým, do rukou bolševiků, kde ho čeká „spravedlivý soud“ a poprava. Teprve tímto skutkem se stává opravdovou soudružkou a prototypem uvědomělé sovětské ženy. Hře se pro její zásadní ideologický obsah dostalo v sovětském období několika filmových zpracování. Filmová verze ze sedmdesátých let, v níž režisér Vladimir Fetin obsadil do hlavní role Ljudmilu Čursinu nazývanou sovětská Marilyn Monroe, patří do zlatého fondu sovětské propagandistické kinematografie.
Válka na Ukrajině trvá již rok a dva měsíce. Po celou tu dobu se vedou debaty o tom, co se stane s Ruskem, až válka skončí. Zejména zda Vladimir Putin zůstane u moci a zda země zůstane v současné podobě. K těm, kteří dnes veřejně otevírají tyto otázky, se ze Švýcarska připojil také Michail Chodorkovskij svojí poslední knihou Jak zabít draka? Příručka pro začínající revolucionáře.
Celosvětově nejsledovanějším soudním procesem posledních měsíců byl proces s ruským opozičním politikem Vladimirem Kara-Murzou. Jeho odvážný a nekompromisní postoj byl důvodem nelidského odsouzení – dvacet pět let v kolonii s přísným režimem. Drakonický trest ve spojení s kolonií s přísným režimem (v ruském vězeňském slangu se nazývá zkratkou strogač) mě vrátil o více než třicet let zpátky.
Vladimir Putin se již pár let snaží vstoupit do dějin jako reformátor ruského jazyka. Po dvou letech usilovné práce jazykové komise podepsal v únoru letošního roku Zákon o státním jazyce Ruské federace. Co se lze z tohoto zákona, jenž reguluje jazyk jako nástroj lidské komunikace, dozvědět o dnešním i minulém Rusku?