Když jsem si před pár dny prohlížela záběry z 11. petrohradského mezinárodního právního fóra, na nichž místopředsedkyně Státní dumy Irina Jarová vyzývá k přijetí zákona kriminalizujícího rusofobii, zatrnulo mi. Její příjmení spustilo v mé mysli řetězec asociací, které mne vrátily do porevolučního Ruska. Do doby, kdy se rodila propagandistická dramatika. Klenotem tohoto žánru bylo v druhé polovině dvacátých let dílo z pera divadelního teoretika Konstantina Treňova, nazvané podle hlavní hrdinky Ljubov Jarová (1926). Ve finále hry odevzdává hrdinka svého muže, který se přidal k bílým, do rukou bolševiků, kde ho čeká „spravedlivý soud“ a poprava. Teprve tímto skutkem se stává opravdovou soudružkou a prototypem uvědomělé sovětské ženy. Hře se pro její zásadní ideologický obsah dostalo v sovětském období několika filmových zpracování. Filmová verze ze sedmdesátých let, v níž režisér Vladimir Fetin obsadil do hlavní role Ljudmilu Čursinu nazývanou sovětská Marilyn Monroe, patří do zlatého fondu sovětské propagandistické kinematografie.
Válka na Ukrajině trvá již rok a dva měsíce. Po celou tu dobu se vedou debaty o tom, co se stane s Ruskem, až válka skončí. Zejména zda Vladimir Putin zůstane u moci a zda země zůstane v současné podobě. K těm, kteří dnes veřejně otevírají tyto otázky, se ze Švýcarska připojil také Michail Chodorkovskij svojí poslední knihou Jak zabít draka? Příručka pro začínající revolucionáře.
Celosvětově nejsledovanějším soudním procesem posledních měsíců byl proces s ruským opozičním politikem Vladimirem Kara-Murzou. Jeho odvážný a nekompromisní postoj byl důvodem nelidského odsouzení – dvacet pět let v kolonii s přísným režimem. Drakonický trest ve spojení s kolonií s přísným režimem (v ruském vězeňském slangu se nazývá zkratkou strogač) mě vrátil o více než třicet let zpátky.
Vladimir Putin se již pár let snaží vstoupit do dějin jako reformátor ruského jazyka. Po dvou letech usilovné práce jazykové komise podepsal v únoru letošního roku Zákon o státním jazyce Ruské federace. Co se lze z tohoto zákona, jenž reguluje jazyk jako nástroj lidské komunikace, dozvědět o dnešním i minulém Rusku?
Nejspíš žádné české tištěné médium nevěnovalo v minulosti tolik pozornosti vzrůstajícím imperiálním ambicím putinovského Ruska a dění na Ukrajině jako politicko-kulturní revue Kontexty. Ojedinělá publikace je určena všem, kdo se snaží hlouběji porozumět dějinám, mentalitě a kultuře Ruska i Ukrajiny, historii jejich vzájemných vztahů a současným tendencím ve vývoji obou společností. Nabízí pestrou skladbu studií autorů, kteří se této problematice dlouhodobě věnují, ať již v revue Kontexty nebo jinde. Najdeme zde mimo jiné obsáhlé texty předsedy vlády České republiky Petra Fialy, poslance Evropského parlamentu Alexandra Vondry, ukrajinského filosofa Konstantina Sigova či renomovaného polského historika Andrzeje Nowaka.
5. března jsme si připomněli sedmdesát let od nejhumánnějšího činu Josifa Vissarionoviče Stalina, a totiž, že zemřel. Toto výročí mne přivedlo k jednomu nepříliš známému faktu z diktátorova života. Je jím spoluautorství divadelní hry Fronta. Stalin se zde poprvé – a nutno říci, že naposledy – projevil jako umělecký tvůrce. Okolnosti vzniku této hry i její život na scénách polních divadel, ale i prestižních sovětských scén jsou bizarní, avšak zcela v intencích Stalinovy osobnosti i celé jeho doby. Jako každý absolutistický panovník, jenž byl postaven na roveň božstvu. Stalin si přál, aby byla jeho výjimečná pozice vnímána jako přirozený důsledek mimořádných schopností. Když v červnu 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, Stalinova monumentální socha se otřásla v základech. V zemi zavládl krvavý chaos. Stalinmusel konat. Musel smýt svoji vinu za válečné neúspěchy. Jejich příčinou bylo mimo jiné to, že nechal v rámci ideologických čistek vyvraždit hlavní postavy velení armády včetně teoretiků moderní vojenské strategie, pracujících na reformě sovětských ozbrojených sil. Konečná bilance byla děsivá. Proto bylo z hlediska Stalinových propagandistických politických cílů tolik potřebné najít „viníka“.
IPPO ve spolupráci s Pravým břehem – Institutem Petra Fialy, Mladými občanskými demokraty a Mladými konzervativci uspořádal další z pravidelných debat, tentokrát na téma Putinova válka zblízka. Pozvání k diskuzi přijali novinář, publicista a válečný reportér CNN Prima NEWS Matyáš Zrno a odborník na výzkum ozbrojených konfliktů a postsovětský prostor Tomáš Šmíd.
Pár dnů před smutným výročím ruského vpádu vyšla v New Yorku kniha Ruský anstisvět. Politika na pokraji apokalypsy (Russkij antimir. Politika apokalipsisa. 248 s.). Autor, rusko-americký filozof Michail Epštejn, se v ní zamýšlí nad katastrofickými událostmi posledního roku, nad konfrontací Ruska s Ukrajinou a Západem. Sleduje cestu, kterou se proměnil ruský svět v antisvět hrozící celému lidstvu apokalypsou. Koncept Ruska jako antisvěta se u Epštejna začal formovat poté, co v roce 2008 ruští vojáci vtrhli na nezpochybnitelné území cizího státu – na území Gruzie. „Poté začala sebelikvidace Ruska: antisvět, který se v něm po staletí formoval, se náhle ostře projevil a nakonec zvítězil,“ řekl v interview pro Rádio Svoboda.
Druhého února uplynulo 80 let od vítězství Rudé armády v bitvě o Stalingrad. Tato téměř půl roku trvající bitva vstoupila do dějin nejen tím, že znamenala začátek zkázy nacistického Německa, ale také počtem padlých. Celkem jich na obou stranách byly dva miliony. Jako každoročně, i letos se přijel prezident Putin poklonit místu bitvy, aby pod Mamajevovou mohylou u podnoží majestátní sochy Matka Vlast volá k boji položil věnec k věčnému ohni. Pojďme nahlédnout na tento pietní akt jinak, než jak nám jej ukazují záběry zpravodajských agentur, které jsme viděli v médiích.
Pozvání k diskuzi, kterou uspořádal Institut pro pravicovou politiku a Pravý břeh – Institut Petra Fialy ve spolupráci s Mladými konzervativci a Mladými občanskými demokraty, přijala Ivana Ryčlová, překladatelka a autorka knih o ruské kultuře. Debatovali jsme o současném stavu ruské kultury, nechyběla ani ohlédnutí do minulosti a historická srovnání.
Institut pro pravicovou politiku a Pravý břeh – Institut Petra Fialy vás ve spolupráci s Mladými občanskými demokraty a Mladými konzervativci zve na další debatu! Jak vývoj v Rusku vnímá tamní kulturní opozice? Proč někteří zemi opouštěj a jiní dobrovolně volí nesvobodu? O tom i mnohém dalším promluví překladatelka a autorka knih o ruské kultuře Ivana Ryčlová.
28. dubna proběhla debata Institutu pro pravicovou politiku a Pravého břehu – Institutu Petra Fialy na vysoce aktuální téma česko-ruské diplomatické krize. Tu hosté rozebírali v kontextu vývoje světové politiky i úvah o větší integraci zahraniční politiky EU. Vedle předsedy ODS Petra Fialy se debaty zúčastnili dva zkušení experti na mezinárodní politiku – politický geograf a publicista Michael Romancov a bezpečnostní analytik Tomáš Pojar. Moderoval Ondřej Houska (Hospodářské noviny). Akci jsme vysílali online na Facebooku a Youtube, za prvních 24 hodin si ji pustilo přes 8 000 zájemců.
Třetí květnové pondělí jsme v Klubu IPPO a Pravého břehu přivítali vysokoškolského pedagoga a bývalého ministra a diplomata Alexandra Vondru, který patří mezi nejsilnější zastánce transatlantických vztahů v Česku. Debatovali jsme hlavně o propojení domácí a mezinárodní politiky.