Kdo z českých čtenářů by neznal Orwellův antiutopický román 1984, ikonické literární dílo varující před totalitním režimem. Když vyšel roku 1949 v Londýně poprvé, jeho autor nepochybně netušil, že napsal dílo tak zásadní a významné. A už vůbec nemohl předpovídat, že se jeho varovná vize naplní tak dokonale, jako to vidíme v dnešním Putinově Rusku. Ale co všechno Orwellův román s dnešním Putinovým Ruskem vlastně spojuje?
Historie je občas plná absurdit. Ten, o kom se nemluví, časem přestává existovat. Propracovaný model zapomínání, jeden z nejdokonalejších produktů sovětského systému, vytěsnil na dlouhá léta mnohá jména z našeho povědomí, či alespoň potlačil jejich význam, upřel jim mnohá prvenství. Tak se stalo, že synonymem pro dystopickou literaturu vytvářející obraz státu vzdálené budoucnosti, v němž je myšlení obyvatel řízeno totalitním vládcem, se stal George Orwell. To je fakt daný nepochybně skutečností, že Orwellův román 1984 patřil svého času k povinné intelektuální výbavě každého průměrně vzdorujícího občana naší země. Tím, kdo toto téma otevřel jako první, však nebyl Orwell, ale Jevgenij Zamjatin (1884–1937), jedna z nejzajímavějších osobností ruské literatury 20. století. Využijme nadcházející 140 výročí Zamjatinova narození k tomu, abychom si jeho zásadní dílo, román My (1920) – jehož myšlenkové poselství je v kontextu dění v Putinově Rusku znovu aktuální – oživili.
Ve středu 15. listopadu česká vláda zmrazila ruský státní majetek. Na český sankční seznam totiž zařadila agenturu Goszagransobstvennost, která spravuje ruské státní majetky nejen u nás, ale i v dalších asi sedmdesáti zemích světa. Ruský stát tak už v České republice nesmí nakládat s nemovitostmi a nemůže využívat ani zisky z jejich pronájmů.
Není žádným tajemstvím, že vojáci nasazovaní do „speciální operace“ na Ukrajině musí často bojovat více silou vůle než vojenskou technikou. Bez ohledu na to předchází jejich nasazení do boje výcvik.
Je tomu jednačtyřicet let, co vyšla v USA v jednom z ruských emigrantských nakladatelství novela Sergeje Dovlatova Lágr. Z ní pochází Dovlatovův proslulý aforismus: „Soudruha Stalina proklínáme pořád, a máme pochopitelně proč. Ale kdo myslíte, že napsal ty čtyři miliony udání? Prostý sovětský lid.“
Poté co palestinská teroristická skupina Hamás zahájila před několika dny bezprecedentní útok na Izrael, přesunula se pozornost světové veřejnosti do této oblasti. Avšak ne na dlouho. Už v pátek se po svém vystoupení na summitu lídrů Společenství nezávislých států v kyrgyzském Biškeku dostal na přední pozici v komentářích sdělovacích prostředků znovu ruský prezident Vladimir Putin.
Být v Putinově Rusku advokátem hájícím odpůrce režimu je čím dál obtížnější. Obhájci se nezřídka dostávají do stejné pozice jako obvinění – riskují zatčení a ztrátu svobody. Příběhy odpůrců Putinova režimu a jejich vysoké nespravedlivé tresty jsou mediálně známé, příběhy jejich advokátů, odvážných a nekompromisních ve svých postojích, už méně.
Putinův režim se snaží vnutit ruskému národu názor, že bojuje proti celému světu. Mnozí – umělce a kulturní pracovníky nevyjímaje – tomu věří. K militaristické a šovinistické Z-kultuře se připojil i rock, hudební žánr, který je svojí podstatou alternativní.
Letos si připomínáme 55. výročí vstupu vojsk států Varšavské smlouvy na území Československa. Ti, kteří si na události pamatují, je mají spojeny se sovětskými tanky a heslem: „Běž domů, Ivane!“ Přesto bychom neměli zapomínat na ty, kteří, byť byli reprezentanty národa okupantů, se veřejně postavili za svobodu naší země. Jedním z nich byl Anatolij Marčenko (1938–1986).
Válka na Ukrajině vyvolala v Rusku vlnu militaristické kultury, kterou ruská propaganda nazývá vlasteneckou. Každý druh umělecké tvorby má svoji Z-verzi. Existujе Z-literatura, Z-hudební festivaly, Z-televizní seriály atd. Nejemotivnější je Z-poezie. Díla, která se zde nalézají, tvoří opravdu svébytnou kulturní, čí spíše antikulturní, frontu. Z názvů některých antologií, například Vzkříšeni ve třetí světové válce, běhá mráz po zádech. Šovinistické verše jsou v úvodu nazývány „nejnovější národní občanskou lyrikou“ a jejich autoři „nejlepšími z ruských básníků“.
Víkendové ozbrojené povstání v Rusku skončilo remízou. Golem byl zastaven a uklidil se i se svými vojsky do Běloruska. Putin, který monstrum, jež se vymklo kontrole, stvořil, vystoupil v pondělí večer s projevem k ruským občanům jako vystřiženým ze sovětských časů. Mimo jiné jsme si vyslechli, že zažehnaná vzpoura je o to nebezpečnější, že se odehrála v době, kdy Rusko čelí „obrovské vnější hrozbě, bezprecedentnímu tlaku zvenčí“.
V pátek 23. června 2023 vyzval Jevgenij Prigožin k ozbrojené vzpouře. Jaký příběh má za sebou tento ruský oligarcha s kriminální minulostí, jenž se rozhodl utkat se samotným Putinem? A o čem vypovídá víkendové drama v Rusku, které jsme sledovali v přímém přenosu?
V desítkách ruských měst se v neděli 4. června při příležitosti jeho 47. narozenin konala na podporu vězněného lídra opozice shromáždění. Alexej Navalnyj, odpykávající si jedenáct a půl roku dlouhý trest, má po pokusu otrávit ho novičokem podlomené zdraví a ve středověkých podmínkách ruského vězení se jeho stav zhoršuje. Není jediným opozičním politikem, který po zásahu ruských tajných služeb tuto nervově paralyzující látku pocítil na vlastní kůži.
Když jsem si před pár dny prohlížela záběry z 11. petrohradského mezinárodního právního fóra, na nichž místopředsedkyně Státní dumy Irina Jarová vyzývá k přijetí zákona kriminalizujícího rusofobii, zatrnulo mi. Její příjmení spustilo v mé mysli řetězec asociací, které mne vrátily do porevolučního Ruska. Do doby, kdy se rodila propagandistická dramatika. Klenotem tohoto žánru bylo v druhé polovině dvacátých let dílo z pera divadelního teoretika Konstantina Treňova, nazvané podle hlavní hrdinky Ljubov Jarová (1926). Ve finále hry odevzdává hrdinka svého muže, který se přidal k bílým, do rukou bolševiků, kde ho čeká „spravedlivý soud“ a poprava. Teprve tímto skutkem se stává opravdovou soudružkou a prototypem uvědomělé sovětské ženy. Hře se pro její zásadní ideologický obsah dostalo v sovětském období několika filmových zpracování. Filmová verze ze sedmdesátých let, v níž režisér Vladimir Fetin obsadil do hlavní role Ljudmilu Čursinu nazývanou sovětská Marilyn Monroe, patří do zlatého fondu sovětské propagandistické kinematografie.
Válka na Ukrajině trvá již rok a dva měsíce. Po celou tu dobu se vedou debaty o tom, co se stane s Ruskem, až válka skončí. Zejména zda Vladimir Putin zůstane u moci a zda země zůstane v současné podobě. K těm, kteří dnes veřejně otevírají tyto otázky, se ze Švýcarska připojil také Michail Chodorkovskij svojí poslední knihou Jak zabít draka? Příručka pro začínající revolucionáře.