Kateřina Hloušková: Školství po digitálních přijímačkách

Pamatujete si, co se dělo loni ohledně přijímaček na střední školy? Věřili jste tomu, že se to může v průběhu jednoho roku radikálně změnit? Já, upřímně, ani ne. A ne proto, že bych nevěřila, že máme schopné lidi, kteří to dokáží, ale protože znám některé rozhodovací mechanismy a vím, že nejsou nastaveny tak, aby se něco rychle změnit vůbec dalo. Stal se tedy tak trochu zázrak. A zdá se, že by mohly následovat i další. 

Ale pojďme popořádku: 94 % žáků z 9. tříd základních škol ví, že se dostalo na střední školu hned v prvním kole, 75 % z nich dokonce na školu, kterou si přáli nejvíce. Šéf Cermatu, Miroslav Krejčí, je podle svého vyjádření spokojený na 100 %. Stejnou otázku, tedy jak je spokojený s digitalizací přijímacího řízení, jsme položili i Jiřímu Nantlovi, náměstkovi ministra školství. “Je to úspěch. Mám radost. Studenti v době, kdy loni teprve začali nosit zápisové lísky, tak nyní ví, kam jdou a drtivá většina ví, že jdou na školu, kterou chtěli. Ale stále nás někde – typicky v Praze – trápí problém kapacit a celorepublikově pak máme problém spojený s oborovou strukturou. A to je právě to, co musíme nyní ještě změnit a k čemu nám právě digitalizace výrazně pomůže, protože poprvé máme v reálném čase k dispozici jasná data. Vidíme, kam žáci chtějí, kam se dostali, co si přejí a kde jsou slabá místa. Změna bude rychlá a velká. Jinými slovy, ve školství jsme nyní v přímém přenosu svědky konce reálněsocialistické myšlenky, že osud člověka se má podřídit nějaké materiální představě kolektivu, že potřebujeme nějaký počet “něčeho” a že ti lidé tam prostě musí, ať chtějí nebo nechtějí.”

Nešťastná Praha

Problematickým místem však zůstává Praha, kde se 16 % dětí na žádnou školu v prvním kole nedostalo a to dokonce i tací, kteří testy Cermatu zvládli na 80 bodů, což je velmi slušný výsledek. (V Kadani, Bruntálu či Rumburku stačilo k přijetí na gymnázium méně než 30 bodů z téhož testu). Všichni víme, a je to asi logické, že problém hlavního města se vždy stane celostátně probíraným tématem, takže značná část veřejnosti, která se o organizaci českého školství příliš nezajímá, tuto situaci vnímá jako selhání ministerstva. To je v tom však tentokrát opravdu nevinně.

Problém tkví v tom, jakým způsobem jsou české střední školy organizovány. Jejich zřizovatelem je nikoliv ministerstvo, ale jednotlivé kraje. Ovšem běžného člověka hranice krajů příliš nezajímají. Asi půl milionu lidí sice žije mimo hlavní město, ale do Prahy pravidelně dojíždí za prací, kulturou, k lékaři a podobně. Nikdo je v tom pochopitelně neomezuje, nikdo jim nebrání, ale pro jejich děti najednou platí jiná pravidla? V případě našeho hlavního města se spolu prostě nedokáží domluvit pražští radní a středočeští krajští zastupitelé. Praha argumentuje tím, že má pro “své” studenty míst dost a že problém vytvářejí ti “přespolní”. A Středočeši tvrdí, že oni mají pro “své” také míst dost, na jejich školách přetlak není, tak proč by měli řešit “pražský” problém. Obě strany mají svoji pravdu, ale jejich cílem by mělo být, aby se domluvili. Volání po tom, aby každý zůstal tam “kde patří”, je jak z jiného století.

Učni nebo gymnazisté?

S touto problematikou úzce souvisí i další problém – nevyhovující oborová struktura. Jednoduše řečeno, míst na středních školách máme na papíře dost, ale o část z nich prostě není a už nikdy nebude zájem. Volání po tom, aby se nedostatek řemeslníků řešil větším počtem dětí na učebních oborech a tedy menším počtem studentů gymnázií, kteří “nic praktického neumí”, je naprosto nesmyslné. Myšlenka, že vyšší počty řemeslníků zajistíme tím, že určitému počtu dětí de fakto zabráníme se vzdělávat, je dokonale zvrácená. Vychovali bychom tím jen další lidskou hmotu pro montovny a továrny, které slouží jako subdodavatelské firmy produktů bez přidané hodnoty. Řemeslníci, po kterých skutečně toužíme a kterých je opravdu nedostatek – šikovní stolaři, malíři, elektrikáři, automechanici apod., musí v dnešní době zvládnout mnohem více než jen své řemeslo. Kvalitní řemeslník či živnostník, majitel malé firmy prostě musí být relativně vzdělaný. Pokud není, nemůže v dnešním rychlém a náročném světě dost dobře uspět a brzy se z něj stane jen nekvalifikovaný nádeník či špatně placený tovární dělník.

Nový fenomén – lycea

Velmi rozumnou cestou, jak společnosti zajistit více relativně vzdělaných lidí, představují lycea. Tedy školy, které stojí někde na pomezí mezi “akademickými” gymnázii, které připravují studenty k dalšímu studiu na univerzitách, a učebními obory s maturitou, které připravují řemeslníky či živnostníky. Student lycea prostě posune rozhodování o svém budoucím povolání z 15 let na pozdější dobu a podle průběhu studia a svých preferencí se rozhodne, zda mu lépe vyhovuje složit maturitu a třeba pokračovat na některé z vysokých škol, nebo ukončit své studium například výučním listem.

Ve velmi dohledné době několika málo let, by přibližně čtvrtina deváťáků (vedle čtvrtiny gymnazistů) mohla studovat právě na lyceích. Tím bychom také zároveň odbourali onu nechtěnou a přísnou selekci v podobě současných středoškolských přijímaček, která je právem kritizovaná, protože neúměrně stresuje nejen deváťáky, ale i rodiče či učitele. “Pokud toto kraje dobře implementují, a já věřím, že ano, tak to bude skutečně zásadní změna toho, jak vůbec vnímáme podobu středního školství,” dodal k tématu lyceí Jiří Nantl.

Držme si pěsti, ať se tento záměr skutečně podaří dotáhnout do zdárného konce a my si v oblasti českého školství můžeme připsat další malý “zázrak”.