Jan Hroudný: William F. Buckley – portrét konzervativního stratéga

V době, kdy se konzervativci a pravice obecně v celém západním světě snaží znovu definovat své ideové základy, může být pohled do minulosti nejen inspirativní, ale i poučný. William F. Buckley Jr. (1925-2008), americký esejista, publicista a zakladatel časopisu National Review, patří mezi postavy, které formovaly moderní poválečný konzervatismus v USA.

V padesátých letech, kdy poprvé výrazněji vstoupil na scénu, levice dominovala intelektuálnímu prostředí. Předválečná Old Right, stará pravice, byla převážně izolacionistická, a tím pádem neschopná adaptovat se pro nový svět studené války a soupeření supervelmocí. Do tohoto prostředí Buckley vstoupil a nakonec jej zásadním způsobem proměnil.

William F. Buckley Jr. se narodil v roce 1925 v New Yorku do zámožné a vlivné katolické rodiny. Jeho otec byl úspěšným právníkem a ropným magnátem. Rodina Buckleyových měla deset dětí, přičemž William byl šestý v pořadí (jeden z jeho bratrů se později stal senátorem za stát New York). Velkou část dětství strávil v Evropě a Latinské Americe. Navštěvoval prestižní školy, během druhé světové války sloužil v americké armádě. Po válce krátce pracoval pro CIA, studoval na Yaleově univerzitě, kde se rychle stal výraznou postavou – vedl studentské noviny, vstoupil do elitního debatního klubu a budoval si reputaci ostrého polemika. 

Klíčový okamžik nastal v roce 1955, kdy William F. Buckley Jr. založil National Review – časopis, který se rychle stal intelektuálním epicentrem amerického konzervatismu. V době, kdy byla pravice roztříštěná a bez silného hlasu ve veřejném prostoru, vytvořil Buckley platformu, která dokázala propojit různé ideové proudy, jež do té doby často stály proti sobě.

National Review se stal místem, kde spolu mohli debatovat a hledat společnou řeč tři základní pilíře americké pravice: klasičtí liberálové, prosazující ekonomickou svobodu a tržní kapitalismus; tradicionalisté, kteří kladli důraz na náboženské a morální hodnoty, kulturní kontinuitu a duchovní zakotvení společnosti; a antikomunisté, jejichž hlavním cílem byla obrana Západu proti sovětskému imperialismu a totalitním ideologiím. Buckley měl vizi, chtěl je sjednotit pod jednou střechou a dát jim společný cíl – obranu západní civilizace, svobody a osobní odpovědnosti. Tato syntéza, později označovaná jako „fúzionismus“, nebyla samozřejmá, jednotlivé proudy vůči sobě měly zásadní výhrady. 

Díky National Review získal konzervatismus v Americe nejen intelektuální legitimitu, ale i směr. Buckley dokázal, že politický úspěch je nemyslitelný bez hlubší intelektuální základny.

Postupně se tak podařilo vytvořit podhoubí, které dokázalo posunout veřejnou debatu směrem doprava a současně umožnilo konzervativcům převzít otěže v Republikánské straně. Prvním větším vystoupením této nové konzervativní pravice byla kandidatura arizonského senátora Barryho Goldwatera (1909-1998) na amerického prezidenta v roce 1964. Výsledek byl neslavný, Goldwater získal 38 % hlasů oproti 61 % Lyndona B. Johnsona a vyhrál pouze šest států. Otázka je, jestli volby v bouřlivé atmosféře po atentátu na J. F. Kennedyho mohly dopadnout jinak. Demokraté každopádně úspěšně vykreslili Goldwatera jako nebezpečného blázna a extremistu. Volby byly přesto v mnohém důležité. Republikáni poprvé získali na svou stranu Deep South („hluboký jih“), který se měl zanedlouho stát jejich baštou. Konzervativní politická koalice však prozatím nebyla dost silná, aby přivedla kandidáta k celonárodnímu vítězství. To se však mělo brzy změnit.

Po rozšíření této koalice v šedesátých a sedmdesátých letech o neokonzervativice a příznivce náboženské pravice byla konzervativní koalice dost silná, aby přivedla k vítězství Ronalda Reagana. Právě tento okamžik představoval triumf dlouholeté ideové práce, kterou Buckley započal o čtvrt století dříve.

Buckley Reagana podporoval jako politika, který dokázal proměnit konzervativní ideje v přesvědčivý a srozumitelný politický program pro širokou veřejnost. Reagan na oplátku vnímal Buckleyho jako jednoho z otců amerického konzervatismu a často čerpal z prostředí, které Buckley spoluvytvořil. Jejich spolupráce tak symbolizuje propojení ideového zázemí s politickou praxí, které by bez Buckleyho konzervatismus možná nikdy nezískal.