7. července 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (2): Lidé chtějí řešení od politiků

rubrika: Publikace

Sociologické průzkumy opakovaně ukazují, že kvalita životního prostředí a ochrana přírody jsou pro Čechy mimořádně důležitá témata, jejichž řešením se má zabývat stát, tedy politici. I když česká veřejnost vykazuje určitá specifika, nijak zásadně nevybočuje z evropských a světových trendů. Ty sleduje například Eurobarometr, jenž v roce 2017 publikoval výsledky průzkumu, ze kterého vyplývá, že ochrana přírody je „velmi důležitá“ nebo „spíše důležitá“ pro plných 94 % lidí.

Jak vyplývá z reprezentativní studie veřejného mínění vypracované na Masarykově univerzitě v roce 2018 (Jan Krajhanzl, Tomáš Chabada, Renata Svobodová: Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí), přibližně čtyři z pěti Čechů souhlasí s tezemi, že přírodní rovnováha je křehká, že lidé vážně zneužívají přírodní prostředí a svými zásahy narušují přírodu a především že stav životního prostředí ovlivňuje kvalitu jejich života.

Podobně z novějšího průzkumu veřejného mínění od agentury Behavio, který proběhl v létě 2020, plyne, že většina lidí pociťuje strach z budoucnosti, přičemž nejčastěji zmiňované důvody souvisejí s životním prostředím (sucho, nedostatek potravin, znečištění plasty, kácení lesů nebo úbytek biodiverzity).

Naléhavost tématu životního prostředí podle zjištění CVVM stále stoupá, za „velmi naléhavé“ jej naposledy (březen 2020) označilo 41 % české veřejnosti, za „docela naléhavé“ dalších 45 %, celkem tedy 86 % naší populace. V souboru třiceti podstatných témat se drží v první desítce na obdobné úrovni jako například témata sociálních jistot či stavu veřejných financí.

Lidé chtějí řešení od státu

– 68 % lidí hodnotí jako závažný problém nevzhledné či nefunkční prostředí českých měst a vesnic, jako je nekvalitní architektura či nedostatek zeleně (71 % lidí zde očekává řešení od státu)

– 63 % lidí vnímá jako problém světelné znečištění (66 % lidí zde očekává řešení od státu)

– 86 % lidí považuje za závažný problém poškození zemědělské půdy – zástavba půdy, eroze, snižování úrodnosti, nízká schopnost zadržování vody

– devět z deseti Čechů souhlasí s tím, že je oprávněné snižovat evropské dotace pro zemědělce, kteří nedodržují stanovené předpisy1

Samotné ztotožnění se s tématem ochrany životního prostředí je snadné, nikdo patrně racionálně netouží po horších životních podmínkách. Ale pokud jde o konkrétní kroky, konsenzus se rázem rozpadá.

V již zmiňované studii týmu Masarykovy univerzity se například uvádí typický paradox: zatímco 85 % lidí se líbí divoká příroda, přesto suché a popadané stromy – které jsou její nedílnou součástí – 73 % lidí vnímá negativně.

Česká společnost se také podle vztahu k přírodě a preferovaných řešení dělí do několika segmentů, které citovaní environmentalisté z Masarykovy univerzity označují jako „tmavězelené“ (tj. ty, kteří zjednodušeně souzní s radikální, hlubinnou ekologií), „světlezelené“ (tj. běžné občany, kterým záleží na přírodě, ale odmítají radikální řešení) a „červené“ (kam by se dali zařadit ti, kdo jsou k přírodě indiferentní, ale také ti, kdo nadprůměrně věří v moc pokroku a technologií).

Konzervativní pravice má se svým pragmatickým přístupem potenciál oslovit především druhou a třetí skupinu, především tedy zodpovědné a aktivní občany, kteří věří ve vlastní schopnosti a v potenciál inovací a zvládání environmentálních krizí.

Jak zelení jsou Češi?

– „tmavězelení“ (asi 19 % veřejnosti): vyznačují se nejaktivnějším pro-enviromentálním postojem, jsou výrazně občansky angažovaní, vyjadřují preference vyplývající z hlubinné ekologie a podporují řešení environmentálních problémů změnou systému, vůči řešení pomocí technologického rozvoje jsou skeptičtí

– „světlezelení“ (asi 49 % veřejnosti): vyjadřují potěšení z přírody, ale vyznačují se pasivnějším pro-environmentálním postojem (tj. jsou méně angažovaní), jsou konformější a méně vyhranění

– „červení“ (asi 32 % veřejnosti): mají chladnější vztah k přírodě, jsou kritičtí k environmentálním tématům, více se kloní k technooptimismu a manažerskému přístupu k přírodě, odmítají znepokojení environmentálními ukazateli, resp. environmentální problémy ČR vnímají jako relativně méně závažné1

Jak ukazují data CVVM, zájem o životní prostředí za posledních sedm let vzrostl u voličů všech stran.

Největší podíl voličů, pro které je tato oblast naléhavá, najdeme u KDU-ČSL (nárůst z 23 na 69 % za 7 let), následují TOP 09 (nárůst z 24 na 57 % za 7 let), SPD (aktuálně 46 %), ODS (nárůst z 20 na 45 % za 7 let), Piráti (nárůst z 27 na 45 % za 6 let), STAN (aktuálně 42 %), ČSSD (nárůst z 28 na 39 % za 7 let), KSČM (nárůst z 15 na 38 % za 7 let) a ANO (nárůst z 18 na 38 % za 6 let).

Významný nárůst palčivosti tématu můžeme tedy pozorovat i u stran, kde je podíl zeleně orientovaných voličů relativně nejmenší.

Jak Češi vidí budoucnost?

– „zodpovědní pesimisté“ (20 % veřejnosti): Lidé, kteří mají negativní pohled na budoucnost planety, ale věří, že osobně mohou něco změnit. Politické preference (volby 2017): nevolič (24 %) > ANO a ODS (obě 13 %) > Piráti (11 %)

– „aktivní optimisté“ (14 % veřejnosti): Lidé, kteří budoucnost planety vidí dobře a věří, že osobně mohou něco změnit. Politické preference (volby 2017): nevolič (28 %) > ANO (20 %) > ODS (12 %) > Piráti (11 %)

– „rezignovaní“ (38 % veřejnosti): Lidé, kteří mají negativní pohled na budoucnost planety a myslí si, že toho moc změnit nedokážou. Politické preference (volby 2017): nevolič (30 %) > ANO (18 %) > SPD (11 %)

– „salámisti“ (29 % veřejnosti): Lidé, kteří budoucnost planety vidí dobře, ale myslí si, že toho moc změnit nedokážou. Politické preference (volby 2017): nevolič (27 %) > ANO (22 %) > neví (11 %)

Dokážou naše politické instituce reagovat na tuto poptávku? Jsou nastaveny tak, aby adaptaci na klimatické změny samy řídily, nebo alespoň nebránily inovacím vzešlým ze soukromého sektoru? Na příkladu environmentálních témat se dobře ukazuje rozdíl mezi chápáním politiky kdysi a dnes. Voliče nezajímá jen jeden dílčí krok, ale komplexní řízení celého systému.

Ovšem komplexní řízení vyžaduje kvalitní, kompetentní státní úředníky, skutečné politické vedení, přiměřenou stabilitu vládnutí, společenskou důvěru a v neposlední řadě důvěru v budoucnost. Téměř ničeho z toho se nám nyní nedostává a kvůli všem možným krizím a selhávání ani pořádně nevíme, kde vůbec začít.

Jak na to?

Odpovědná politika se musí soustředit na zavádění pravidel, která propojují jednotlivá odvětví a umožňují co nejhladší fungování celého systému. Patří sem například systémy, které zpřehledňují vybrané údaje, a pomáhají tedy šíření informací na trhu – například chytré městské plánování, díky kterému lidé mohou sami dospět k názoru, že po městě nemusejí jezdit autem, aniž by jim to někdo centrálně zakazoval nebo jejich pohyb omezoval.

Legislativa také musí být dostatečně flexibilní, aby sice poskytovala jistotu ohledně pravidel, ale zároveň byla připravená na neustálé upřesňování. Napomoci mohou kalendáře standardů nezávislé na znění obecných zákonů, které musí být co nejjednodušší a nejobecnější (přehledný stručný zákon pak odkazuje na standard, který se může průběžně upravovat).

Všechny tyto souvislosti nás vedou k témuž společnému jmenovateli – k otázce kvality vládnutí. V konečném důsledku totiž úspěch jakékoliv, tedy i zelené politiky závisí především na politické odpovědnosti. Je jisté, že výzvy související s životním prostředím nemůže vyřešit typ populistické vlády, kterou Česká republika má několik posledních let. Stejně tak není třeba připomínat, že pravidla, která mají pomáhat životnímu prostředí, fungují jen tehdy, pokud aktéři ctí ducha zákona a nesnaží se podvádět.

Hlavním problémem české politiky není formulace cílů, ale spíše nedůsledná implementace a aplikace. „Chtělo by to větší flexibilitu, ale zároveň i spolehlivé záruky toho, že co je jednou naplánováno, nebude se odsouvat na neurčito,“ říká expertka na odpadové hospodářství Alena Myslivcová Fučíková v rozhovoru pro magazín českých vysokých škol Universitas.

Jako příklad selhání environmentální politiky uvádí například chaos v pravidlech odpadového hospodářství související s nekoncepčním odsunutím zákazu skládkování: „Viděli světlo na konci tunelu v podobě zákazu skládkování v roce 2024. V dobré víře investovali své prostředky do rozvoje technologií, výzkumu a vývoje nových směrů nakládání s odpady, a místo činů před sebou opět vidí jen sliby a další možná.“

Stát musí změnit pravidla pro veřejné zakázky a jít příkladem v tom, že se bude rozhodovat podle odpovědných kritérií. Nestačí vysoutěžit zakázku, která je v tuto chvíli nejlevnější, preferovat je třeba ty, které budou nejprospěšnější po celou dobu jejich životnosti. „Jazyk veřejných zakázek je třeba přeložit z kritérií kvantity a ceny na jazyk kvality a výdrže,“ shrnuje Soňa Jonášová, ředitelka Institutu Cirkulární Ekonomiky (INCIEN).

A dodává: „Máme recept na recyklaci veškerých stavebních materiálů, umíme vyrábět jeden z mála skutečně v přírodě rozložitelných plastů z odpadních olejů, víme, jak recyklovat šedou vodu v nových bytových zástavbách, dokážeme navrátit organickou hmotu do půdy v mnoha formách hnojiv obohacených například o biouhel vyrobený z čistírenských kalů, který jinak draze sušíme a pálíme. Umíme využít elektrárenské popílky pro nové stavební projekty. Jen musíme začít tyto technologie poptávat.“

Michael Shellenberger ve své nejnovější knize Apocalypse Never: Why Environmental Alarmism Hurts Us All z roku 2020 přesvědčivě dokládá, že „mnoho znepokojivých důsledků klimatické změny jsou ve skutečnosti symptomy nekvalitního řízení a nedostatečného rozvoje.“

To, zda někdo přežije přírodní katastrofu nebo přijde o majetek, závisí mnohem víc na tom, zda žije v bohaté, dobře spravované zemi s kvalitní infrastrukturou a adaptačními opatřeními spíše než na přírodní události samotné.

Analogicky už dnes můžeme s jistotou říct, že sucho a nepříznivé klimatické jevy si vyberou mnohem větší daň na našich scelených lánech než na pár kilometrů vzdálených tradičně pestrých políčkách sousedního Rakouska. Drtivou většinu důsledků klimatických rizik dokážeme předvídat a připravit se na ně, pokud ovšem budeme mít politickou reprezentaci, která bude vládnutí brát vážně.


1 Jan Krajhanzl, Tomáš Chabada, Renata Svobodová: Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Brno: Masarykova univerzita, 2018.

Seriál analytických textů k environmentální politice připravili Kateřina Hloušková a Petr Dvořák. Vyšlo také v Nové Orientaci na webu Forum24.cz.

Text vznikl ve spolupráci s Pravým břehem - Institutem Petra Fialy
Text vznikl ve spolupráci s Pravým břehem - Institutem Petra Fialy.

štítky: #ekologie #konzervativismus #zelená politika



Naše nejnovější výstupy

3. srpna 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (4): Péče o půdu a krajinu se obejde bez sociálního inženýrství

Půda a naše péče o ni představují klíčový faktor veškeré zelené politiky. Starost o kvalitu půdy a v širším slova smyslu o kvalitu krajiny je ještě významnější než tolik skloňovaná péče o kvalitu ovzduší. Kvalita ovzduší je totiž přímo závislá na kvalitě krajiny, nikoliv naopak. 

23. července 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (3): Inovace jsou účinnější než sliby a závazky

Tři roky po podepsání Pařížské dohody dosáhlo svých stanovených cílů pouze šestnáct z téměř dvou stovek signatářských států. Klimatická politika je podobných nesplněných slibů plná už od dob summitu v Riu de Janeiro (1992). Navíc země, kterým se daří plány plnit, jsou většinou ty méně rozvinuté, jejichž závazky patřily k těm nejméně ambiciózním. Slib omezit emise totiž často znamená omezit ekonomický růst, což si ve skutečnosti přeje málokdo.

10. června 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (1): Proč vlastně a jak na to?

V ekologii neexistují pravicová či levicová témata, jsou jen dobrá či špatná řešení. Následující seriál představuje priority konzervativní zelené politiky, místní i globální environmentální výzvy, vizi péče o krajinu, správně zvolený energetický mix, jadernou energii, očekávatelné inovace a další témata.

11. května 2021, IPPO

Nekulturní umírání kultury v době pandemické

Institut pro pravicovou politiku společně s Pravým břehem – Institutem Petra Fialy uspořádali 11. května 2021 debatu, která se věnovala situaci v sektoru kultury. Ten patří mezi nejvíce zasažené pandemií koronaviru. Dostalo se tedy kultuře dostatečné podpory? Odhalila krize hlubší problémy v jejím financování? Uvědomili jsme si, jak je důležitá pro naše životy, nebo naopak předznamenala zánik některých oblastí? Nejen o tom byla online debata s místopředsedou ODS Martinem Baxou, ředitelem Městského divadla Brno Stanislavem Mošou a ředitelem nakladatelství Host Miroslavem Balaštíkem, která během prvních dní od vysílání zaujala téměř 3 000 diváků.

3. května 2021, IPPO

Roger Scruton: Jak být konzervativec

Co znamená být konzervativec v době, která je ke konzervatismu tak skeptická? Jak žít po boku našich „kanonizovaných předků“, když je dnes tak běžné odmítat jejich kulturní, náboženský a politický odkaz? Mohou konzervativci v situaci, kdy dominantní sílu politiky na Západě představuje liberalismus měkké levice, přispět k veřejné debatě něčím, nad čím se nemávne rukou jako nad pouhou nostalgií? Kniha Jak být konzervativec není jen programem moderního konzervatismu. Je upřímnou výzvou k obhajobě starodávných hodnot a pravidel slušného chování a soužití, jež jsou základem naší oslabené, ale stále trvající civilizace. Scruton v tomto chytrém a otevřeném pojednání čerpá ze svých zkušeností z let, kdy ve veřejném životě platil za člověka jdoucího proti proudu. Zkoumá, v čem má pravdu nacionalismus, socialismus, kapitalismus, liberalismus, multikulturalismus, environmentalismus, internacionalismus a nakonec konzervatismus. Knihu uzavírá v osobním tónu, „rozloučením zapovídajícím smutek, ale přiznávajícím ztráty“.