Čistá energie: Máme na výběr? A jaký je český plán?

Evropská unie stojí před environmentálními výzvami, které mohou – budeme-li na ně reagovat podobně násilně a neuváženě jako v případě biopaliv – přinést ještě horší dopady na ekonomiku i životní prostředí, než jakých jsme byli svědky. Rozvaha a promyšlené koncepce jsou rozhodně namístě. Ale chováme se podle toho? 

Koaliční vláda Angely Merkelové v souvislosti s nehodou v jaderné elektrárně Fukušima Daiči (11. 3. 2011) rozhodla o okamžitém uzavření osmi ze sedmnácti německých jaderných elektráren s tím, že všechny ostatní budou odstaveny do roku 2022 a jejich výkon nahrazen primárně z tzv. obnovitelných zdrojů (OZE), které jsou považovány za „čisté“.

Toto radikální rozhodnutí je součástí dlouhodobé strategie SRN, jejímž cílem je naprostá proměna domácí energetiky (Energiewende). Úspěch tohoto konceptu, který je zatím otevřený, nutně znamená překreslení národních energetik dalších států, a tím i zpochybnění tradičního nahlížení na organizaci a stavbu národních energetických mixů, ten český nevyjímaje.

Česká ekonomika je na Německo úzce navázána a nejinak je tomu i v energetice. Můžeme diskutovat, zda je cesta, kterou zvolili naši nejbližší sousedé, správná, strategická, technicky únosná a dlouhodobě udržitelná, ale přes všechny diskuse existují nezpochybnitelná fakta. Německá energetika již nyní běží z více jak 35 % na obnovitelných zdrojích a jejich podíl velmi pravděpodobně ještě poroste.

Aktuálně v rámci Evropy do OZE nejvíce investuje konzervativní Velká Británie (Německo mělo svůj vrchol již v roce 2013) a celosvětově komunistická Čína (83 miliard v roce 2015), kterou následují USA (40 miliard) a Japonsko (35 miliard).

Ať už je tedy náš pohled a názor jakýkoliv, realita je taková, že nejen v Evropě roste dominance „levných“ OZE (nákladná je jejich dotovaná výstavba, ale ne provoz), což z čistě ekonomických důvodů vytěsňuje ostatní zdroje do období, kdy z logických fyzikálních příčin OZE energii nedodávají.

Není čisté jako čisté

Obnovitelné zdroje energie mnoho lidí vnímá jako v podstatě bezproblémové, jako dobro, kterého je „jen“ třeba dosáhnout. Ale tak jednoduché to rozhodně není, i ony s sebou nesou velké množství rizik.

Potenciální nebezpečí je nutné spatřovat například ve strategické (ne)závislosti. Ta se pohybuje v mnoha rovinách. Nejčastěji je zmiňována prostá vojenská bezpečnost, v níž je Evropa závislá na mimoevropských partnerech NATO. Ale podobně znepokojivá může být i závislost na zdrojích. Evropský Green Deal stojí z velké části na technologiích, které vyvinuli či vyvinou v USA (stačí se podívat, jak si v celosvětovém ratingu stojí evropské kontinentální univerzity, především jejich věda a vývoj, a která pracoviště generují nositele Nobelových cen).

Ale buďme konkrétní. Budoucnost energetiky stojí na dostatečně velkých bateriích schopných uchovat energii – teplo do zimy, světlo do noci, elektřinu z větru do bezvětří. Ať už to budou baterie chemické, vodíkové, nebo na bázi setrvačníku, vítězná technologie do značné míry změní budoucnost, ale také přenastaví zájem o strategické suroviny, a tedy i boj o jejich zdroje.

Většina dnešních baterií například používá lithium-iontovou technologii. Lithium se nachází v řadě lokalit po celém světě, ale neméně potřebný kobalt je ze 72 % těžen v jedné jediné zemi – Demokratické republice Kongo (dříve Zair).

Ve světle této informace nepřekvapí, že tzv. první válka v Kongu (1996–1997) a druhá válka v Kongu (1998–2003), v nichž zemřelo odhadem asi 6 milionů lidí, byly nejkrvavějším konfliktem od konce druhé světové války. Navíc dle údajů OSN přibližně třetinu těžby kobaltu v Kongu obstarávají děti a 66 % světové produkce je rafinováno v čínských závodech.

Když Evropa před mnoha lety začala mluvit o nezbytném přechodu na elektromobilitu, Čína reagovala nákupem kobaltových dolů. A nejen jich. Jak uvedl Wall Street Journal (duben 2019), Čína kontroluje i 96 % celosvětové těžby strategických kovů vzácných zemin, které se tak staly velmi důležitým nátlakovým nástrojem i ve stále probíhajícím čínsko-americkém obchodním sporu.

Další soubor problémů souvisí s tím, co můžeme označit jako „dohled velkého bratra“. Evropa se aktuálně rozhodla pro řadu technologií, jejichž tvůrci a držitelé know-how se nacházejí mimo hranice EU. Zatím se souboj o naše soukromí a bezpečí odehrává „jen“ v oblasti telekomunikací a dat, ale pokud dosáhneme cílů, které jsme si předsevzali, rostoucí digitalizace (například energetiky, automobilových pohonů apod.) může přinést podobné problémy, jaké dnes řešíme v souvislosti s 5G.

Opět jeden názorný příklad: v září 2017 mířil k floridskému pobřeží hurikán Irma, stát nařídil rozsáhlou evakuaci a Elon Musk jako gesto dobré vůle krátkodobě zvýšil dojezd svých automobilů značky Tesla, které byly právě v ohrožené oblasti. Představa, že o tom, zda se dostanu do bezpečí, rozhoduje držitel zdrojového kódu mého automobilu, je minimálně znepokojivá.

V neposlední řadě musíme vzít v úvahu i rizika spojená se ztrátou příjmů současných exportérů. Jak se asi po evropském vítězném tažení alternativních zdrojů zachovají země, které dnes žijí z exportu ropy a plynu? Řada států prodejem těchto komodit pokrývá až 85 % státního rozpočtu. Pokud země jako Irák, Libye, Venezuela, Alžírsko, Kuvajt, Ázerbájdžán, Saudská Arábie, Omán, Kazachstán či Rusko přijdou o své příjmy, lze očekávat problémy, které rozhodně nemusí zůstat vnitrostátními.

Rada diverzifikovat ekonomiku a zbavit se jednostranné závislosti se mnohem lépe vyslovuje, nikoliv však realizuje. Se zásadním propadem životní úrovně se žádná země nevyrovná bezbolestně, zhroucení ekonomiky může přivodit i zhroucení státu a odtud může být jen krok k dalším vlnám běženců i ozbrojeným konfliktům.

Nicméně tento nástin možných problémů rozhodně nemá za cíl popřít nesporné klady takzvaně čisté energie, jen je dobré vidět vše v širších souvislostech a díky tomu v ideálním případě klást důraz na takové postupy, které diverzifikují zdroje, suroviny i dodavatele technologií a nabízejí co nejrozmanitější způsoby řešení.

Otevřený evropský trh

Technicko-regulatorní kroky, které Česká republika již musela vykonat, směřují k otevřenému evropskému energetickému trhu – tedy volnému obchodování energie, jejíž cena je momentálně výrazně nižší, než jakou jsou schopny deklarovat jaderné elektrárny, o které jde nyní v České republice především.

Jistým naším specifikem je tedy určitý nesoulad mezi diplomatickou rovinou, komunikací směrem dovnitř státu, obecnou vysokou důvěrou a podporou jaderné energie občanů českého státu a kroky, které jsme v rámci energetiky již učinili. Jakožto významný vývozce energie totiž propojenou energetickou síť potřebujeme, ale tím ji také otevíráme levné (protože dotované) konkurenci.

Evropská unie již obrazně řečeno vytýčila hřiště a nyní sestavuje přesná pravidla hry. Oním hřištěm máme na mysli Nařízení o taxonomii 2020/852. Velmi laicky řečeno, jde o zatím dobrovolný závazek, který však musí dodržovat každý, kdo chce, aby jeho hospodářská činnost byla označena jako „zelená“, tedy ekologicky udržitelná. Činnost musí přispívat alespoň k jednomu z níže uvedených cílů a žádný z nich nesmí zásadním způsobem narušovat:

1. Zmírňování změny klimatu,
2. přizpůsobení se změně klimatu,
3. udržitelné využívání a ochrana vodních a mořských zdrojů,
4. přechod na oběhové hospodářství, včetně předcházení vzniku odpadů a jejich recyklace,
5. prevence a omezování znečištění,
6. ochrana a obnova biologické rozmanitosti a ekosystémů.

Pevná fosilní paliva, jako je například uhlí, jsou tímto předpisem zcela vyloučena, tedy odříznuta od „ekologických investic“. Pro země střední či východní Evropy (pochopitelně i pro Českou republiku) bylo velmi důležité, aby klasifikace takto radikálně nevyloučila jádro a plyn.

Argumentace stála na tom, že díky jaderné energii a plynu bude přechod od uhlí plynulejší a snazší. Jádro a plyn tedy snad zůstanou povoleny v rámci tzv. přechodné činnosti, ovšem za předpokladu, že bude plně respektována zásada DNSH („Do No Significant Harm – Nepůsobit žádné závažné škody“), přičemž přesný a úplný význam této zásady bude teprve definován.

Jako snahu definovat a následně upřesnit pravidla hry lze označit aktuální Návrh delegovaného aktu, tedy jakási technická kritéria pro mitigaci („zmírňování“) a adaptaci na klimatické změny, při jejichž dodržení budou technologie považovány za přispívající k naplnění stanovených zelených cílů. Funguje to tak, že Evropská komise připraví návrh, který se doplňuje, a pokud nebudou závažné námitky ze strany Rady EU a/nebo Evropského parlamentu, vstoupí od ledna roku 2022 v platnost.

I když jak Nařízení o taxonomii, tak Návrh delegovaného aktu mohou působit obecným a vcelku široce akceptovatelným dojmem, ďábel číhá v detailu. Důsledné uplatňování odkazů na obecná ustanovení totiž v konkrétních případech problematizuje a někdy zcela znemožňuje realizace, které by sice ke zlepšení životního prostředí vedly, ale třeba příliš pomalu nebo „nedovolenou“ cestou. Mnohé postupy, například postupný přechod od uhlí přes plyn k OZE, totiž nejsou a priori zakázány, ale při bližším pohledu se ukážou jako nerentabilní a ekonomicky těžko udržitelné.

Legislativa prostě nejvíce přeje energii z větru a fotovoltaice, jiné zdroje jsou znevýhodněné, tím ekonomicky méně rentabilní, a tedy ve výsledku dražší. Sama Evropská investiční banka sama sebe nově definuje jako „klimatickou banku“, čímž dává jasně najevo, že ekonomická rentabilita stojí až za tou ekologickou. Ekologie je však zúžena hlavně na boj s CO2.

Český plán

Český národní energeticko-klimatický plán počítá do roku 2030 s nárůstem podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na necelých 17 % (ze současných 13,4 %). Pro srovnání: Polsko počítá s nárůstem na 30 %, Slovensko na 25 % a Maďarsko na 19 %.

Evropská komise ve svém stanovisku upozornila, že ani takto relativně velmi malé ambice by Česko nemuselo naplnit, protože k plánu chybí nástroje (například aukce na podporu nových fotovoltaických elektráren, které zavádí novela zákona o podporovaných zdrojích, jež však dosud nebyla ve sněmovně projednána).

Energetická koncepce ČR počítá s tím, že by jedna polovina elektřiny byla z jádra a druhá z jiných zdrojů, „primárně těch obnovitelných“, jak říká i sám ministr Havlíček. Vláda však nechystá žádné pobídky, aby obnovitelné zdroje podpořila, čeká, zda se uchytí samy.

Hlavním zdrojem emisí skleníkových plynů při výrobě elektřiny je uhlí. V tomto ohledu ČR ustanovila Uhelnou komisi, která v prosinci 2020 navrhla postupné snižování používání uhlí v ČR až na nulu v roce 2038.

Do té doby Česko počítá se spuštěním dalšího jaderného bloku, ten však reálně (když vše půjde podle velmi optimistických předpokladů) nemůže stát dříve než v roce 2036.

Už na první pohled je tedy jasné, že „něco nesedí“, ale na to jsme si už u nás dávno zvykli.

Text vznikl ve spolupráci s Pravým břehem - Institutem Petra Fialy.