Jan Hroudný: Alois Rašín – zasloužil se o stát

Česká prvorepubliková pravice nepředstavovala po roce 1989 pro nově vznikající ODS a jiné menší pravicové strany a hnutí významnější zdroj inspirace. Pravděpodobným důvodem byla diskontinuita v podobě půlstoletí totalitních režimů, které jakýkoliv vývoj přerušily. Inspiraci jsme proto hledali především v anglosaských zemích, kde v osmdesátých letech triumfovala konzervativní pravice Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Výjimku představují snad jen dva známější prvorepublikoví pravicoví politici: Antonín Švehla a Alois Rašín. 

Je to právě druhý jmenovaný, od jehož tragické smrti dnes uplynulo přesně sto let. Jeho význam ostatně dokládá i usnesení Poslanecké sněmovny přijaté při příležitosti stého výročí vzniku československé koruny: „Doktor Alois Rašín se zasloužil o národní měnu – českou korunu.“ Přesto je svým způsobem stále nedoceněný. Již v roce 1933 byl přijat zákon, na jehož základě měl být Rašínovi vztyčen pomník, ten se však nikdy nerealizoval. Existuje pouze několik pamětních desek. V loňském roce mu byla u příležitosti jeho 155. narozenin v návštěvnickém centru ČNB v Praze odhalena busta. Prvnímu československému ministru financí mnohé dlužíme, je tedy vhodné si jeho osobnost krátce připomenout. 

Rašínovy zásluhy nelze omezit jen na vznik Československa a jeho měny. Ve svém relativně krátkém životě dokázal mnohem více. Do politických aktivit se poprvé zapojil již během studií na právnické fakultě, tehdy ještě jako radikál a stoupenec mladočeské levice. Toto politické angažmá mu přineslo ztrátu titulu a dva roky těžkého žaláře, ke kterým byl odsouzen v procesu s Omladinou. Po amnestii se věnoval především své advokátní praxi, k politice se však brzy vrátil, v roce 1911 byl zvolen do Říšské rady.

V průběhu první světové války se zapojil do odboje, v červenci 1915 byl však zatčen a odsouzen k trestu smrti. Nejvyšší trest mu byl naštěstí zmírněn na dlouholetý těžký žalář, ze kterého jej roku 1917 vysvobodila amnestie. Na svobodu a tedy i na politickou scénu se vrátil jako veřejně známá a uznávaná osobnost. V říjnu 1918 napsal první československý zákon, o zřízení samostatného státu československého, a vzápětí se stal jeho prvním ministrem financí. I když tuto funkci vykonával jen něco málo přes rok (navíc ve dvou funkčních obdobích), zapsal se nesmazatelně do našich dějin. 

Měnová reforma, kterou nový stát pod jeho vedením prosadil, vedla nejen ke vzniku československé koruny. Rašínova přísná deflační politika a rozpočtové úspory položily pevný základ pro československý hospodářský růst, zatímco okolní státy (například Rakousko) drtila extrémní inflace. Během reforem se naplno projevila jeho neústupnost, která jej charakterizovala po celý život. Silná měna pro něj představovala nutnou podmínku pro úspěšnou a stabilní existenci nového státu.

„Cesta, kterou se ubíráme, bude snad dlouhá, obtížná a trnitá. Ale jedno jest jisto, že jen touto cestou usilovné práce a pronikavé úspornosti ve všem hospodářském životě můžeme vytvořiti pevné základy pro naše národní hospodářství.“

Alois Rašín

Rašín se ale právě pro svoji nekompromisní politiku stal trnem v oku československé levice. Vše došlo tak daleko, že na něj dne 5. ledna 1923 před jeho pražským bytem dvakrát vystřelil mladý anarchomunista Josef Šoupal. Rašín těmto zraněním nakonec 18. února po šesti bolestivých týdnech podlehl. O jeho nezdolné povaze vypovídá i fakt, že i během své hospitalizace prostřednictvím novin vyzýval občany k přispění na „Zlatý poklad republiky“.

Celoživotním heslem Aloise Rašína bylo „pracovat a šetřit“. Michal Komárek trefně podotkl, že oproti masarykovskému „nebát se a nekrást“ to může znít trošku přízemně. Dvojice Masaryk – Rašín (snad podobně jako dvojice Havel – Klaus v devadesátých letech) však ukazuje, že úspěšný stát potřebuje ve svém čele jak idealisty a filozofy, tak i pragmatiky a praktiky. 

Výbornou charakteristiku Aloise Rašína přinesl historik Vratislav Lacina: „Byl typickým liberálem stavícím na individualismu v politice i v hospodářství. Svobodné tvůrčí individuum bylo pro Rašína základem každé prosperující společnosti. Svoboda nebyla pro něho však neomezená, byly jí nadřazeny zájmy národa a republiky. V tomto ohledu připouštěl a ve funkci ministra financí i prováděl rozsáhlé státní zásahy do hospodářství. Jako přesvědčený liberál však byl zásadně proti jakémukoliv přerozdělování statků za pomoci státu.“ Část Rašínovy odvahy a přesvědčivosti bychom jistě ocenili i dnes.