Jan Hroudný: Supermajority jako nový americký fenomén?

Prestižní server Politico zveřejnil tento týden zajímavý článek obsahující výpovědi několika amerických politiků, kteří jsou členy zákonodárných sborů ve státech, kde výrazná většina voličů podporuje „druhou stranu“ a její zástupci nejen, že drží tzv. „supermajority“ neboli kvalifikovanou většinu, ale dokonce nečelí prakticky žádné opozici. 

V senátu státu Hawaii například zasedají pouze dva republikáni, proti nimž stojí 24 demokratů. Drobnou útěchou jim může být, že po volbách v roce 2016, kdy neuspěl jediný úřadující republikánský senátor Sam Slom, neseděl v havajském senátu republikán ani jeden, takže jejich výsledky mají jednoznačně zlepšující se tendenci.

Příkladem státu, kde jsou naopak v totální menšině demokraté, je Západní Virginie. Tamní legislativní orgány ovládala Demokratická strana nepřetržitě od třicátých let často s drtivou převahou, ale v roce 2015 nastal zlom, který přebarvil stát do červena – v senátu nyní zasedají pouze tři demokraté proti 31 republikánům.   

Zmiňovaný článek dobře popisuje poněkud frustrující práci menšinových opozičníků – od vtípků o schůzích klubů v restauračních boxech, až po skutečnost, že jejich návrhy mají šanci na úspěch jen, pokud je místo autorů předloží některý spřátelený zástupce většiny. Zástupci opozice však mohou v některých hlasováních představovat vítané spojence pro nejrůznější názorové frakce vedoucí strany.

Současný trend je takový, že států s velkou převahou jedné strany přibývá. Týká se to zejména republikánské převahy, podle aktuálních dat má téměř dvacítka státních zákonodárných sborů republikánskou převahu alespoň 2:1. Tento jev jen potvrzuje často zmiňovanou geografickou polarizaci americké politiky – která je podle mnohých nejvyšší od občanské války.

Státy přitom mají – navzdory postupnému vzrůstu federální moci – v některých ohledech poměrně výrazné pravomoci v oblastech školství, zdravotnictví nebo třeba dopravy, což je ostatně jedním z rysů amerického federálního systému. Federální vláda naproti tomu vykonává pravomoci  jí výslovně svěřené ústavou a také ty, které jsou s výkonem výslovných pravomocí přímo spojeny. 

A jak je to s většinami v zákonodárných orgánech na federální úrovni? Od zformování Republikánské a Demokratické strany měli republikáni největší většinu ve Sněmovně reprezentantů v letech 1866-1867. Proti 172 republikánským poslancům stálo pouze 46 demokratických, v Senátu byl po jistou dobu poměr dokonce 57:9. Tento výsledek však byl způsoben tím, že se volby do Sněmovny reprezentantů odehrály pouhý rok po konci občanské války, kdy do Unie nebyly přijaty zpět poražené jižanské státy. Tříčtvrtinové většiny dosáhla i Demokratická strana, a sice v éře New Dealu. Ve volbách v roce 1936 získala 334 poslanců, zatímco republikáni pouhých 88.

Postupně vymizely i dvoutřetinové většiny nutné k prosazení ústavních dodatků. Naposledy drželi dvoutřetinovou většinu v obou komorách Kongresu demokraté v letech 1977-1979. Trend tak směřuje spíše k slabším většinám.V zásadě podobné je to i u prezidentských voleb. Přes 90 % hlasů ve sboru volitelů získal naposledy Reagan v roce 1984, ve volbách po roce 2000 představuje největší zisk Obamových (bezmála) 68 % v roce 2008.