Tereza Cimoradská: Nehrajme dezinterpretační domino

Žijeme v době a zemi, ve které je ověření sdílené informace, nebo minimálně určení její důvěryhodnosti, otázka zhruba tří kliknutí. Do pár minut máme možnost získat takový kontext, na základě kterého bychom měli být schopni vyhodnotit, zda informaci můžeme věřit, či ji spíše brát s rezervou, ale hlavně, zda její sdílení přispěje i k něčemu jinému než zanášení prostoru informačním balastem. Přesto k některým informacím přistupujeme s až alarmující nekritičností a zcela vědomě před svojí spoluodpovědností zavíráme oči a vše bagatelizujeme „no a co, ONI to měli lépe komunikovat“, přičemž za ono kouzelné ONI se schová vlastně kdokoliv – od vlády přes politickou stranu až po redaktora libovolného portálu.

Výsadou sociálních sítí se pak stává dezinterpretační domino. Na začátku máme prosté sdělení, že pokud platí A, znamená to B. V průběhu sdílení postupně přibudou tvrzení, že platí-li A, může to znamenat i C, pokud by náhodou platilo i to C, pak už je to jenom krůček od toho, aby platilo D… A takto si každý, kdo zrovna prochází kolem, může přidat svoji domněle zasvěcenou teorii, až se bude s velkou zarputilostí šířit verze, která sice z původního sdělení vůbec nevychází, ale logicky by přece mohla. Že to zní jako klasický (ne)argument dezinformační scény? Jistě. Jako první si pravděpodobně vybavíme libovolnou konspiraci o škodlivosti očkování, chemtrails nebo historku o známé, jejíž známá zcela zaručeně slyšela od jiné známé, že… Jenže tento nešvar se vyskytuje skrz naskrz všemi směry názorového spektra. A pak ti, kteří se posmívají druhým, že věří, že Země je placatá, horlivě opakují argumenty, které již sice s původním tvrzením nesouvisí a reagují dokonce na něco, co ani nezaznělo, ale za to se tváří jako zaručené a v danou chvíli tak zpopularizované, že je považují za směrodatné.

Zatímco u názorových oponentů máme tendence být kritičtí a nedělá nám problém investovat energii i čas, jen abychom dokázali, proč je jejich tvrzení zavádějící, chybné nebo dokonce zcela vyfabulované. Pokud nabudeme dojmu ideové blízkosti, máme tendenci ve své ostražitosti polevovat, ne-li přímo nekriticky přijímat tvrzení, která korespondují s tím, co tvrdíme my sami. Přejímáme pak ve větší či menší míře jeho narativ a nenapadne nás ověřovat, nakolik se právě tato verze zakládá na tvrdých datech a nakolik je do ní vložen pouze sympatický subjektivní názor.

A právě toto nekritické přijímání a šíření informací, na jejichž základě provádíme roztleskávání k činům, není nic jiného než vzkaz, že nám stačí silný názor, který rezonuje s našimi emocemi, abychom snížili nároky na dokazovací proces. Hmatatelné důkazy nás nezajímají, veřejným prostorem se šíří požadavek, s kterým se ztotožňujeme, podléháme odlehčené verzi davové psychózy, a to nám stačí, abychom křičeli například po vyvození důsledků. A nejenom, že tím vším dáváme větší váhu dobře napsanému sugestivnímu komentáři před fakty jen proto, že se dokázal trefit do aktuální nálady, ale zároveň tím pomáháme vytvářet velmi nebezpečný precedens, který nám možná připadá atraktivní a užitečný v naplňování našich zájmů a ukájení našich emocí. Nesmíme však zapomínat na to, že stejně jako může být využit k zájmům našim, může v budoucnu posloužit i k zájmům proti nám, totiž že zatímco dnes si třeba zatleskáme, že se nám povedlo jen pomocí silných emocí a sugestivních textů sesadit neoblíbeného politika, zítra můžou stejným způsobem tyto námi legitimizované postupy otřást celým demokratickým systémem.

Na začátku máme prosté sdělení, že pokud platí A, znamená to B. Pokud nám někdo chce prezentovat, že v tom případě „je zcela zřejmé“, že platí i C, a to je už jenom krůček od toho, aby platilo D, je důkazní břemeno na jeho straně. Nespokojujme se v takovém případě s argumenty typu „já se domnívám“ nebo „logicky to z toho přece vyplývá“, pokud je logika závěru opřena o řetězec oslích můstků, které jsou více či méně uvěřitelně roubovány na původní výrok. V takovém případě se totiž nejedná o argument, ale o pouhou fabuli, konspirační teorii, chcete-li. Neexistují dobré a špatné dezinformace, neexistují dobré a špatné misinformace. Existuje jen informační balast, který nám svou přítomností komplikuje cestu rozhodovacím procesem. A je jen na nás, abychom nepropadli pohodlnosti, nenechali se ukonejšit ideovou blízkostí a přistupovali ke všem informacím se zdravou mírou skepse.