Tereza Cimoradská: Kontraproduktivní nastavování zrcadel

Na sociálních sítích, především pak na Facebooku, je možné již delší dobu pozorovat velmi specifický fenomén. Nahlédneme-li do diskuzí pod příspěvky některé ze stran na demokratické straně politického spektra, vždy tam objevíme urážky, vulgarity a občas i výhružky. To samotné není nijak zajímavé ani výjimečné. Co si ale pozornost zaslouží, jsou osoby autorů. Zatímco důchodkyně Marie (jména jsou zde volena čistě náhodně a pro ilustraci) píše do komentářů, že premiér by měl viset s celou vládou, protože „je to banda vlastizrádců“, její profil přetéká fotkami pejska, kýčovitými přáníčky pro „krásný den všem dobrým lidem“ a virálními videy se zvířátky. Sem tam se objeví i fotka zahrádky s textem „Podívejte, jak mi krásně kvetou jiřinky.“ V původní diskuzi pak o pár příspěvků pod Marií nalezneme například Pavla ve středním věku. Ten pro změnu obviňuje vládu z kolaborace, vyhrožuje lidovým soudem, opakováním defenestrace a celé to prokládá vulgaritami v kadenci převyšující četnost interpunkce. Ani Pavlův profil nebude ničím výjimečný – fotky auta, rodiny, sem tam kus masa na grilu nebo piva na restaurační zahrádce. Stejně jako u důchodkyně Marie ani u Pavla ve středním věku není na první pohled patrné, že se jedná o člověka, který se neštítí na názorového oponenta vyslat salvu toho nejhoršího a nejvíce nenávistného, co dokáže vymyslet.

Kde přesně se tento fenomén vzal? Zákonitě vykrystalizoval společně se zvyšováním popularity sociálních sítí, které umožňují komukoliv pustit do světa téměř cokoliv v reálném čase a zároveň to i domněle legitimizovat. Kde se ale přesně vzal u nás a v takové míře? Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na prezentaci lídra nejmenovaného hnutí, který se již v roce 2021 v rámci své předvolební kampaně rozhodl vsadit zejména na vyvolávání emocí a strachu. Zatímco tehdy nebyla hrozba dostatečně hmatatelná a pro většinovou společnost bylo téma ohrožení spíše zanedbatelné a čistě abstraktní a chytit se této rétoriky mohli převážně extremisté, během půl roku se Evropa kvůli bezprecedentnímu ruskému útoku na Ukrajinu ocitla v největší krizi od druhé světové války. 

A v momentě, kdy začaly ceny energií prudce stoupat a média a sociální sítě zahlcovaly všemožné predikce, v kterých se nejvíce projevovala fascinace absolutní zkázou, se ten samý lídr objevil ve veřejném prostoru se svým univerzálním receptem na blahobyt: Vláda má dělat víc. Vláda má více myslet na lidi. Vláda může velmi snadno zařídit levné energie, nám přece Rusko nic nedělá. Válka se nás netýká, ta se děje tam někde na Ukrajině. A vláda, protože tvrdohlavě trvá na energetické nezávislosti na Rusku, ohrožuje blahobyt, možná dokonce čistou existenci běžných občanů… A všechna tato hesla opakoval s takovou urputností a přesvědčivostí (a za pomoci svých spolustraníků a sympatizantů), až přesvědčil nemalou část lidí, že svět je pouze černobílý, že je to my a nebo oni, ať už se pod těmito zájmeny schovává kdokoliv. Extrémní hesla a chování začali přejímat i jinak nevyhranění lidé, začali se řídit svými emocemi a na příkladu vyjadřování některých veřejně činných osob dospěli k závěru, že je to naprosto v pořádku, že být agresivní a nadávat někomu jen proto, že s ním nesdílím názor, je přijatelné.

Dostali jsme se tedy do doby, kdy myšlenka začala ustupovat emocím a forma se jim naplno podřizovat. A protože emocím podléháme všichni, věcná diskuze se čím dál více omezuje na emoční výkřiky na obou stranách názorového spektra. Není se samozřejmě čemu divit. Jestliže veřejně činná osobnost standardně používá vulgarismy a osobní útoky, čímž je legitimizuje pro své široké publikum, stává se z pokusů o dialog napříč názorovým spektrem spíše variace na nekonečné absurdní drama. A vzhledem k rostoucí frustraci té strany dialogu, která chce věcnou diskuzi stále vést, je zákonitě jen otázkou času, než i ona sklouzne k vulgaritám a osobním útokům, protože „nic jiného beztak nezabírá.“. Tím se dostáváme do zrcadlového bludiště komunikace – vzájemně si vytýkáme to, co sami děláme a stejně tak se nad tím sami pohoršujeme a v rámci svého tábora se ujišťujeme, že MY to děláme dobře. Ve skutečnosti však chodíme zmateně od odrazu k odrazu a nejsme schopni rozeznat, hledíme-li na sebe nebo na ty druhé. Ostatně i pokud otevřeme na sociálních sítích diskuzi pod příspěvky populistického nebo extremistického hnutí, nalezneme tam opět nějakou Marii nebo Pavla, akorát budou mít na profilu ukrajinskou vlaječku a budou, stejně jako původní Marie s Pavlem, přesvědčení, že jsou se svými nadávkami a jedovatými slinami v právu.

Kritika neopodstatněných vulgarit a emoční manipulace je zcela jistě na místě, pokud však přistoupíme na oplácení stejnou mincí, pouštíme se dobrovolně do kontraproduktivní činnosti a zároveň odsuzujeme veškerou snahu o konstruktivní diskuzi k neúspěchu. Nesmíme ale na podobné chování u druhých rezignovat jen proto, že se z něj snaží udělat normu, je potřeba se vůči němu věcně vymezit a zároveň mu nevěnovat pozornost, kterou si nezaslouží.