16. října 2019, IPPO
Příběhy revoluce: TOMÁŠ JIRSA
rubrika: Texty
V listopadu 1989 mi bylo 32 let. Vyrůstal jsem v Praze v katolické rodině, rodiče mne nikdy nezapsali do Pionýra a logicky jsem nikdy nebyl ani členem SSM, natož KSČ. O historii a politiku jsem se zajímal celý život. Můj bývalý šéf inženýr Jiří Rohlena mi vždycky říkal: „Jednou bude ten náš komunismus představovat jednu stránku v dějepise. Že to komunisti zkusili a nepovedlo se to. Ale bohužel, my to musíme prožít a každý den dokazovat, že to nefunguje!“
V listopadu 1989 to viselo ve vzduchu. Ale upřímně, nikdo si neuměl představit, kdy, jak nebo co. Měli jsme zkušenost s krátkým otevřením hranic v Maďarsku, s „trabantovým“ exodem východních Němců. V Budapešti hrál Phil Collins a zdravil tisíce fanoušků z Československa. Každý večer jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. V říjnu jsme jeli na festival Druhé kultury do polské Wroclawi. Troufám si tvrdit, že lidé, kteří se dokázali přes nejrůznější překážky do Wroclawi dostat, patřili k politicky a kulturně vzdělaným, přesto jsme na závěr koncertu skandovali: „Za rok v Praze, za rok v Praze“. Že to bude za necelé dva měsíce, jsme si neuměli představit.
Zúčastnil jsem se všech nepovolených demonstrací v letech 1988 a 1989. Můj táta, překladatel teologických spisů Karla Rahnera, byl k demonstracím skeptický. „Tohle komunisty nezlomí, tudy cesta nevede. To by muselo přijít sto tisíc lidí, aby se něco stalo…“, říkával. Moje žena Martina, která se bála o děti, chodila jen na demonstrace, které byly povolené. Byla na Škroupově náměstí a pak na Národní třídě…
Večer 17. listopadu přijela domů s naší kamarádkou Lucií Šafaříkovou a byly zcela rozhozené, vynervované. Setkaly se poprvé s násilím na lidech, na vlastních lidech. Seděli jsme večer u rádia a poslouchali, co se děje. A slyšeli jsme zprávu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi! Tehdy nebyly žádné mobilní telefony, žádné sociální sítě nebo internet. Telefon byl na celém sídlišti jeden v budce na autobusové zastávce.
Zpráva o mrtvém studentovi byla pro nás šokem. Už nás i zabíjejí! Co budeme dělat? Co můžeme dělat? Intuitivně jsme se rozhodli: ráno musíme na Václavské náměstí! Druhý den, v sobotu, nás bylo na Václavském náměstí několik set, možná tisíc. Pochodovali jsme kolem svatého Václava a skandovali „zítra v poledne tady, zítra v poledne tady“. Skandování byla forma dorozumívání, asi něco jako dnes sociální sítě. Po ukončení demonstrace jsme seběhli dolu do metra pod Muzeem, rozměnili jsme si drobné a telefonovali všem známým: zítra ve dvanáct na Václavském náměstí. Zítra ve dvanáct na Václavském náměstí!
A v neděli nás bylo na Václavském náměstí sto tisíc! Tehdy jsme to samozřejmě ještě nevěděli, ale ten den se to zlomilo a komunisti šli do hajzlu!!!