16. října 2019, IPPO

Příběhy revoluce: TOMÁŠ JIRSA

rubrika: Texty

V listopadu 1989 mi bylo 32 let. Vyrůstal jsem v Praze v katolické rodině, rodiče mne nikdy nezapsali do Pionýra a logicky jsem nikdy nebyl ani členem SSM, natož KSČ. O historii a politiku jsem se zajímal celý život. Můj bývalý šéf inženýr Jiří Rohlena mi vždycky říkal: „Jednou bude ten náš komunismus představovat jednu stránku v dějepise. Že to komunisti zkusili a nepovedlo se to. Ale bohužel, my to musíme prožít a každý den dokazovat, že to nefunguje!“

V listopadu 1989 to viselo ve vzduchu. Ale upřímně, nikdo si neuměl představit, kdy, jak nebo co. Měli jsme zkušenost s krátkým otevřením hranic v Maďarsku, s „trabantovým“ exodem východních Němců. V Budapešti hrál Phil Collins a zdravil tisíce fanoušků z Československa. Každý večer jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. V říjnu jsme jeli na festival Druhé kultury do polské Wroclawi. Troufám si tvrdit, že lidé, kteří se dokázali přes nejrůznější překážky do Wroclawi dostat, patřili k politicky a kulturně vzdělaným, přesto jsme na závěr koncertu skandovali: „Za rok v Praze, za rok v Praze“. Že to bude za necelé dva měsíce, jsme si neuměli představit.

Zúčastnil jsem se všech nepovolených demonstrací v letech 1988 a 1989. Můj táta, překladatel teologických spisů Karla Rahnera, byl k demonstracím skeptický. „Tohle komunisty nezlomí, tudy cesta nevede. To by muselo přijít sto tisíc lidí, aby se něco stalo…“, říkával. Moje žena Martina, která se bála o děti, chodila jen na demonstrace, které byly povolené. Byla na Škroupově náměstí a pak na Národní třídě…

Večer 17. listopadu přijela domů s naší kamarádkou Lucií Šafaříkovou a byly zcela rozhozené, vynervované. Setkaly se poprvé s násilím na lidech, na vlastních lidech. Seděli jsme večer u rádia a poslouchali, co se děje. A slyšeli jsme zprávu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi! Tehdy nebyly žádné mobilní telefony, žádné sociální sítě nebo internet. Telefon byl na celém sídlišti jeden v budce na autobusové zastávce.

Zpráva o mrtvém studentovi byla pro nás šokem. Už nás i zabíjejí! Co budeme dělat? Co můžeme dělat? Intuitivně jsme se rozhodli: ráno musíme na Václavské náměstí! Druhý den, v sobotu, nás bylo na Václavském náměstí několik set, možná tisíc. Pochodovali jsme kolem svatého Václava a skandovali „zítra v poledne tady, zítra v poledne tady“. Skandování byla forma dorozumívání, asi něco jako dnes sociální sítě. Po ukončení demonstrace jsme seběhli dolu do metra pod Muzeem, rozměnili jsme si drobné a telefonovali všem známým: zítra ve dvanáct na Václavském náměstí. Zítra ve dvanáct na Václavském náměstí!

A v neděli nás bylo na Václavském náměstí sto tisíc! Tehdy jsme to samozřejmě ještě nevěděli, ale ten den se to zlomilo a komunisti šli do hajzlu!!!



Naše nejnovější výstupy

3. srpna 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (4): Péče o půdu a krajinu se obejde bez sociálního inženýrství

Půda a naše péče o ni představují klíčový faktor veškeré zelené politiky. Starost o kvalitu půdy a v širším slova smyslu o kvalitu krajiny je ještě významnější než tolik skloňovaná péče o kvalitu ovzduší. Kvalita ovzduší je totiž přímo závislá na kvalitě krajiny, nikoliv naopak. 

23. července 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (3): Inovace jsou účinnější než sliby a závazky

Tři roky po podepsání Pařížské dohody dosáhlo svých stanovených cílů pouze šestnáct z téměř dvou stovek signatářských států. Klimatická politika je podobných nesplněných slibů plná už od dob summitu v Riu de Janeiro (1992). Navíc země, kterým se daří plány plnit, jsou většinou ty méně rozvinuté, jejichž závazky patřily k těm nejméně ambiciózním. Slib omezit emise totiž často znamená omezit ekonomický růst, což si ve skutečnosti přeje málokdo.

7. července 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (2): Lidé chtějí řešení od politiků

Sociologické průzkumy opakovaně ukazují, že kvalita životního prostředí a ochrana přírody jsou pro Čechy mimořádně důležitá témata, jejichž řešením se má zabývat stát, tedy politici. I když česká veřejnost vykazuje určitá specifika, nijak zásadně nevybočuje z evropských a světových trendů. Ty sleduje například Eurobarometr, jenž v roce 2017 publikoval výsledky průzkumu, ze kterého vyplývá, že ochrana přírody je „velmi důležitá“ nebo „spíše důležitá“ pro plných 94 % lidí.

10. června 2021, IPPO

Konzervativní zelená politika (1): Proč vlastně a jak na to?

V ekologii neexistují pravicová či levicová témata, jsou jen dobrá či špatná řešení. Následující seriál představuje priority konzervativní zelené politiky, místní i globální environmentální výzvy, vizi péče o krajinu, správně zvolený energetický mix, jadernou energii, očekávatelné inovace a další témata.

11. května 2021, IPPO

Nekulturní umírání kultury v době pandemické

Institut pro pravicovou politiku společně s Pravým břehem – Institutem Petra Fialy uspořádali 11. května 2021 debatu, která se věnovala situaci v sektoru kultury. Ten patří mezi nejvíce zasažené pandemií koronaviru. Dostalo se tedy kultuře dostatečné podpory? Odhalila krize hlubší problémy v jejím financování? Uvědomili jsme si, jak je důležitá pro naše životy, nebo naopak předznamenala zánik některých oblastí? Nejen o tom byla online debata s místopředsedou ODS Martinem Baxou, ředitelem Městského divadla Brno Stanislavem Mošou a ředitelem nakladatelství Host Miroslavem Balaštíkem, která během prvních dní od vysílání zaujala téměř 3 000 diváků.