Příběhy revoluce: PETR TOMAN

V listopadu 1989 jsem byl začínajícím advokátem v Chomutově. Můj plat byl 1.900,- Kč hrubého a to bylo hodně málo. Přivydělával jsem si jako konferenciér různých společenských akcí, plesů a také jsem měl samostatný pořad s tehdejší první dámou české operety Nelly Gajerovou. Před vystoupením jsem sedl do svého Trabanta, dojel do Prahy, odvezl ji na společné vystoupení a potom jí odvezl zpět do Prahy a vrátil se hluboko po půlnoci do Chomutova.

O událostech v Praze dne 17. 11 jsme se v Chomutově začali dozvídat až v pondělí 20. 11. 1989, kdy pražští herci vyhlásili stávku. Hned jsem telefonoval Nelly Gajerové, jak to bude s naším plánovaným úterním vystoupením. Dodnes slyším její kouzelně chraplavý hlas: „Ale Petře, moji diváci mě očekávají“. Až dodatečně jsem si uvědomil, jak moc tato věta ovlivnila můj další život. Znamenala totiž, že jsem v úterý 21. 11. 2019 opět sedl do svého Trabantu a jel pro paní Nelly do Prahy. Jel jsem však už v poledne, abych si prošel Prahu a mohl se zúčastnit demonstrace na Václavském náměstí. Na tehdejší atmosféru se nedá zapomenout. Náměstí plné lidí s klíči v rukách a nadějí v očích, Václav Havel a další osobnosti na balkónu Melantrichu. Tehdy jsem jej viděl poprvé. Bylo jasné, že se něco děje.

Vystoupení s paní Nelly jsme absolvovali. Někdo by mohl říci, že jsme byli stávkokazy, ale díky tomu jsem přivezl do Chomutova osobní zprávu o atmosféře v Praze a zapojil se do činnosti vznikajícího Občanského fóra. Všichni jsme tehdy měli strach, co se bude dít dále, nikdo nevěděl, zda se bude zatýkat nebo ne, šířily se zprávy o připravovaném zásahu Lidových milicí nejen v Praze, ale i v Chomutově. Advokát se v každém případě hodil.

Největší slávu zažil Chomutov 12. 2. 1990. Tehdy totiž vystoupil na demonstraci prezident Václav Havel. Měl jsem tu čest celou demonstraci moderovat. Chomutovské náměstí bylo zcela zaplněné. Nevím, kolik lidí tam bylo, ale vím, že to byla největší akce, kterou jsem kdy moderoval. Tehdy jsem si poprvé potřásl s Václavem Havlem rukou a osobně poznal, jak skromný to byl muž. Později, již jako poslanec Federálního shromáždění, jsem měl možnost setkat se s ním častěji. Skromným zůstával stále. Navíc každým svým krokem dokazoval, že je to prezident, jakého jsme sedmdesát let před ním a bohužel ani nikdy po něm neměli.