Michal Chládek: Debata o svobodě projevu (ne)jen na internetu

Svoboda projevu na internetu je jedním z hlavních témat posledních let. Úzce souvisí s šířením dezinformací, omezováním dosahu na sociálních sítích nebo zablokováním některých webů na začátku války na Ukrajině. Debata o svobodě se však často zvrhává v emotivní výlevy jedné či druhé strany, a to bez základních znalostí současné, ale i chystané právní úpravy. Jak je to tedy nyní se svobodou projevu? Chystá se ji někdo omezit? A není už v současné době omezena? 

Ochranu svobody projevu máme zakotvenou nejen v ústavním pořádku, ale i v mezinárodních ratifikovaných smlouvách. Tato svoboda ale není neomezená. Na rozdíl od USA totiž vychází Evropa z koncepce obranyschopné demokracie. Podle ní je potřeba některé aspekty demokracie chránit tím, že se některé projevy omezí. Kdy? 

K tomu, aby bylo možné do svobody projevu zasáhnout, musí být splněny určité podmínky. V Listině je stanoveno, že toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Svoboda projevu se tedy v těchto případech dostává do konfliktu s některým jiným oprávněným zájmem, přičemž aby mohla být omezena, musí mít omezení formu zákona a zároveň tato úprava musí být nezbytná. Splnění podmínek, a tedy střet těchto dvou zájmů přezkoumává po zákonodárci Ústavní soud.

V českém právním řádu je pak v současné době přítomno hned několik omezení této svobody. Část úpravy se týká klasických médií (udělování licencí k vysílání), regulace reklamy nebo trestných činů. 

Ve vztahu k internetu je nejdůležitější si uvědomit následující:

1. Jakékoliv omezení svobody projevu musí splňovat výše uvedený ústavní postup
2. Veškerá právní úprava je aplikovatelná i na internet, pokud není stanoveno jinak (například udělování licence k rádiovému vysílání se logicky vztahuje jen na provozovatele rádií)
3. Poskytovatelé zprostředkovaného obsahu umožňující ukládání dat (typicky sociální sítě) nejsou zodpovědní za zveřejněný obsah

Proto je například možné stíhat trestné činy spáchané na internetu úplně stejně, jako by je kdokoliv spáchal ve veřejném prostoru. Typicky se jedná o pomluvu, křivé obvinění, hanobení národa apod., přičemž za takové trestné činy už u nás padly první nepodmíněné tresty. 

Provozovatel platformy však za takové projevy není odpovědný. Aktuálně platná směrnice totiž pro zprostředkovatele vytváří tzv. „safeharbour“, což znamená, že zprostředkovatelé za svůj obsah v podstatě neodpovídají. To nevylučuje odpovědnost od doby, kdy je provozovatel na nelegální obsah upozorněn. Po upozornění je povinen nelegální jednání z platformy smazat, jedná se o tzv. princip „notice and take down.”

Boj proti dezinformacím

Veřejným prostorem proběhla informace o chystané strategii vládního boje proti dezinformacím. V minulosti byl dokonce zveřejněn návrh zákona proti dezinformacím. Nutno říci, že současná podoba strategie není veřejná a musí se k ní vyjádřit všechny vládní strany. Návrh zákona sice veřejný je, ale neprošel ani připomínkovým řízením. Kritika dokumentu tedy není na místě, protože téměř nikdo nemůže znát jeho obsah, který navíc není finální. Strategie navíc dle slov vládního zmocněnce pro oblast médií a dezinformací neobsahuje nutně řešení, ale pouze okruhy témat, kterými by se měla vláda zabývat a zaujmout k nim nějaké stanovisko. 

Z informací, které jsou veřejně dostupné, vyplývá, že by se vládní strategie měla soustředit zejména na vzdělávání, a tedy dlouhodobý boj s dezinformacemi. Je potřeba naučit běžného občana rozeznávat informace a dezinformace a zvyšovat mediální gramotnost. V tom jsme podle některých výzkumů pod evropským průměrem.

Legislativní otázkou zůstává, jestli a jak regulovat přímo dezinformace. Klíčová je právě definice dezinformace. Na té se prozatím nemohou shodnout ani odborníci. O regulaci je pak možné uvažovat zejména ve dvou rovinách. Zákon na omezování přístupu nebo dosahu některých webů, tak jak tomu bylo na začátku války na Ukrajině. V tomto případě je právní úprava nutná a volali po ní v podstatě všichni odborníci. Zásah by měl být proveden pouze v krajním případě, například při bezpečnostním ohrožení státu. Takové rozhodnutí o omezení webů musí být navíc soudně přezkoumatelné.

Druhá rovina je pak trestněprávní. Osobně se domnívám, že vzhledem k absenci jednotného výkladu dezinformace je ale tato úprava nepřípustným zásahem do svobody projevu. V právním řádu jsou v současné době zahrnuty trestné činy, které ochraně společenských zájmů postačují (např. šíření poplašné zprávy). Součástí připravované strategie je i otázka podpory nezávislých médií. Ta by mohla odpovídat finanční podpoře nezávislé žurnalistiky, podobně jako tomu je například u některých kulturních časopisů. 

Právní úprava EU

V přístupu k sociálním sítím jako zprostředkovatelům obsahu a jejich odpovědnosti se chystají velké změny. Součástí těchto změn jsou zejména tři nařízení, a to nařízení o digitálních službách (DSA), nařízení o digitálních trzích (DMA) a v neposlední řadě nařízení o svobodě sdělovacích prostředků. Jaké konkrétní změny tato nařízení přinesou?

DSA

Zprostředkovatelé budou muset umožnit uživatelům označovat nezákonný obsah a platformy budou spolupracovat s tzv. „důvěryhodnými oznamovateli“. Tito oznamovatelé budou mít prominentní status při nahlašování a o jejich hlášeních bude muset být rozhodnuto přednostně a neprodleně. Zprostředkovatelé budou také muset zřídit pozici pověřených osob, které budou zajišťovat soulad s pravidly dané platformy, potažmo zákonnosti. 

Za klíčový považuji způsob, kterým budou zmíněné osoby vybírány, a taky jakým způsobem budou probíhat odvolání proti zásahům do obsahu. Odvolání proti rozhodnutí, které uživatele omezuje, je totiž jednou z dalších nových podmínek pro platformy. V nařízení se hovoří o mimosoudním, ale i případném soudním napadnutí rozhodnutí. Návrh výsledného textu musí ještě formálně schválit Rada a Parlament, nicméně na jeho znění je politická shoda. 

DMA

Nařízení je na rozdíl od DSA již schválené a účinné bude od 1. května 2023. Cílem je, aby subjekty poskytující online služby, které mají značný vliv na vnitřní trh EU, neukládaly podnikům a spotřebitelům některé povinnosti. Jedná se například o internetové vyhledávače (Google), sociální sítě (Facebook, Twitter), služby platforem pro sdílení videonahrávek (YouTube) atd.

Subjekty, které budou spadat pod působnost nařízení, pak budou povinny umožnit standardním uživatelům snadno odinstalovat předinstalované aplikace, odhlásit se z hlavních služeb platforem tak snadno, jak se k nim přihlásí. Dále budou povinny podnikovým uživatelům umožnit propagovat svou nabídku a uzavírat smlouvy se zákazníky mimo daný subjekt a umožnit jim přístup k datům, která jsou vytvářena při používání platformy podnikovým uživatelem. V neposlední řadě pak poskytnou společnostem, které inzerují na jejich platformě, přístup k nástrojům pro měření výkonnosti reklamy.

Nařízení o svobodě sdělovacích prostředků

V tuto chvíli se jedná i o návrhu nařízení a doporučení k „Evropskému zákonu o svobodě médií”. Úprava se vztahuje na veřejnoprávní a soukromá média. Zajistit by měla zákaz zasahování do redakčního rozhodování médií, zákaz využívání spyware, nezávislé a přiměřeně financování veřejnoprávních médií, transparentnost vlastnictví i větší ochranu médií před neoprávněným odstraněním online obsahu. 

Závěr

Závěrem je nutné zopakovat to nejdůležitější. Už dnes existují různé zákonné formy omezení svobody projevu. Současná strategie vládního boje proti dezinformacím není finální verzí a je nutné najít širokou shodu na tom, jak by měla strategie boje proti dezinformacím vypadat. Podle mého názoru by měla spočívat zejména v edukaci občanů, v krajním případě v možnosti vypnutí některých webů s následným soudním přezkumem, případně i v podpoře některých nezávislých médií.

V Unii nás pak čeká řada norem, které výrazným způsobem ovlivní fungování sociálních sítí a médií. Je důležité, aby systém výběru pověřených osob pro kontrolu omezení ze stran sociálních sítí probíhal transparentně a nespadl pouze do rukou jednostranně vybraných neziskových organizací. V nejlepším případě by sociální sítě měly umožnit i další nezávislý přezkum takových rozhodnutí.