Kateřina Hloušková: Moc se zlobíme. Nebo raději ne.

Izrael je vystaven největšímu krveprolití od 70. let. Útok Hamásu si vyžádal přes 700 obětí, některé zdroje mluví o více jak 900 obětech převážně z řad neozbrojených civilistů. Svět obletěly důkazy neuvěřitelné krutosti, vražd a únosů, hrůz ve stylu Islámského státu. Hranice dobra a zla se zdá být jasná, ale to by nesmělo jít o izraelsko-palestinský konflikt, který už dávno není a možná ani nikdy nebyl jen konfliktem dvou znepřátelených etnik či dvou náboženství.  

Evropská komise v pondělí večer couvla a odvolala rozhodnutí, které v reakci na nesmyslné vraždění civilistů radikály z hnutí Hamás učinil evropský komisař pro sousedství Olivér Várhelyi. Ten prohlásil, že „všechny platby z rozvojového programu pro Palestince budou okamžitě pozastaveny“ a pomoc bude lépe kontrolována, zda nedochází k jejímu zneužívání teroristy. Evropská komise však po pěti hodinách, pod vlivem nesouhlasných hlasů ze Španělska, Francie či Lucemburska, tento postoj změnila na bezzubé vyjádření, že tuto pomoc přezkoumá a zahájí „naléhavou revizi“ aby se ujistila, že peníze nejsou zneužívány.

Důkazy, že se tak děje, se přitom objevují dlouhodobě a kritizují to dokonce i samotní Palestinci. Například stavební materiál placený i z pomoci EU neslouží pouze k výstavbě nezbytné mírové infrastruktury, ale je používaný třeba pro budování podzemních tunelů či bunkrů sloužících následně k útokům na Izrael. Opakovaně se objevují důkazy, že centra pomoci potřebným, například nemocnice či ordinace lékařů, sídlí ve stejných budovách jako buňky hnutí Hamás, že školní budovy slouží jako sklady zbraní a podobně. Hamás palestinské civilisty dlouhodobě používá jako štít pro své čistě teroristické akce. Ví, že je to účinná taktika. Je mu jasné, že v civilizovaném světě západních demokracií, kde má každý lidský život svoji váhu, jsme velmi citliví na utrpení nevinných. Je to ze strany Hamásu obrovský cynismus a ze strany Josepa Borrella, některých představitelů Španělska, Francie či Lucemburka, kteří proti Várhelyiho prohlášení právě s odvoláním na práva obyčejných Palestinců nejvíce protestovali, velká naivita.

Do konfliktu se navíc vložilo i Rusko, kterému se přenesení pozornosti z Ukrajiny do Izraele pochopitelně hodí. Palestinský velvyslanec v Rusku Abd al-Háfiz Noufal pro televizi Rossija 24 uvedl, že palestinský prezident Mahmúd Abbás se chystá na oficiální návštěvu do Moskvy. „Je potřeba nejen urychleně zastavit boje, vyřešit otázku civilistů, kteří se v současné chvíli stávají v obrovském měřítku oběťmi nastalé situace, ale také zaměřit zvláštní pozornost na příčiny, kvůli kterým nemůže palestinský problém nalézt řešení po dlouhá desetiletí,“ prohlásil Lavrov a nechal se i slyšet, že „zastavit krveprolití je tentokrát málo a je zapotřebí dospět ke konečnému řešení“ palestinsko-izraelského konfliktu. Rusko jako mírotvůrce! K tomu není co dodat.

Každý, kdo zná historii, ví, co kdy bylo Palestincům slíbeno a nikdy nesplněno, chápe, že jsou frustrováni jak ekonomickou situací, tak třeba tím, že na okupovaných územích na Západním břehu Jordánu v rozporu s mezinárodním právem pokračuje výstavba židovských osad. Ale musí také vidět, že Izrael opakovaně projevil dobrou vůli a snažil se „vyměnit území za mír“, a doplatil na to. Izraelci se stáhli z Pásma Gazy, odešli odtud nejen všichni izraelští vojáci, ale také všech více než 8000 židovských osadníků, pro které byla tato země domovem. Stejně tak se Izrael stáhl z nárazníkového pásma jihu Libanonu. Ale obě tato „uvolněná“ území se následně stala základnou pro Hamás, respektive Hizballáh, kteří odtud na Izrael opakovaně útočí. Ano, je pravda, že obyčejným Palestincům se dobře nežije, ale nelze zapomínat, že si teroristický Hamás vybrali ve volbách, že umírněnější Fatah je prolezlý korupcí a pro lidi dělá naprosté minimum a „spojenec“ Irán je zneužívá výhradně pro své vlastní zájmy.

Palestinci jsou obětí, ale ne Izraele, ale především pokrytectví některých zemí a také sami sebe a své neschopnosti vzdát se ideologie násilí. Přejí-li si mír, musí se o to zasloužit především sami. Musí se zbavit sebedestruktivního násilí a agresi vyměnit za budování své lepší budoucnosti a naděje pro další generace. Pokud se jim to nepodaří, budou dál jen hračkou nejrůznějších zájmů a sen o vlastním státu zůstane navždy chimérou.