Petr Fiala: Odvážný a originální. Připomínáme si 25. výročí úmrtí Václava Bendy

Dnes si připomínáme výročí 25 let od smrti Václava Bendy (2. června 1999). Několika poznámkami chci připomenout tuto výjimečnou a originální osobnost. Základní kontury příběhu Václava Bendy všichni známe: prožil příliš krátký život, v tomto vyměřeném čase však prokázal odvahu a intelektuální poctivost, stal se vzorem pro mnoho lidí a uspěl v úctyhodném množství společenských rolí. Jak v období totality, tak v demokracii.

Václav Benda patří mezi české myslitele druhé poloviny dvacátého století, jejichž dílo má dodnes výrazný ohlas (nejen u nás, ale i ve světě) a stále vyzývá k živým debatám. A takových jmen není v českém prostředí mnoho. Uveďme alespoň jeden příklad. Americký křesťanský publicista Rod Dreher se k Bendovým myšlenkám odkazuje ve své známé knizeBenediktova cesta. Křesťanský život v postkřesťanské době, která poprvé vyšla ve Spojených státech v roce 2017, tedy skoro dvě desetiletí po smrti Václava Bendy.

Benda byl poctivý, originální intelektuál. Pracoval s jednoznačnými křesťanskými hodnotovými měřítky, ale vzpíral se nálepkám a zjednodušením, které má dnešní doba v takové oblibě. Svoji pravdu a životní zkušenost dovedl předávat velmi jasnými, jednoduchými slovy, ale nikdy nesklouzl k povrchnosti. Také pro mě byly myšlenky Václava Bendy vždy inspirativní. Kupříkladu ve své knize Občané, demokraté a straníci z roku 2015 cituji jeho esej O odpovědnosti v politice a za politiku z osmdesátých let:

„Každou politiku, která se příliš honosí určitými, jasně vyjádřenými cíli, dosažitelnými určitými, jasně definovanými prostředky… je možno předem pokládat za špatnou, nebo alespoň podezřelou, aniž bychom museli podrobněji tyto prostředky a cíle zkoumat. Neboť je pouhou svévolí, pouhou snahou přetvořit obec podle svých představ a ke svému obrazu. A čím ušlechtilejší bývají tyto představy a za ušlechtilejší se prohlašují jejich nositelé, tím horší bývaly konce. Pravá politika je výlučně službou obci, službou společenství svobodných občanů: služba pak nespočívá ve vnucování a vynucování vlastních představ o tom, co je pro druhé dobré…, nýbrž v pozorném naslouchání a v hlubokém respektu k tomu, co pro sebe pokládají za dobré ti druzí… Politika není esencí dosavadních zkušeností, nýbrž vůlí stále se učit; není hotovým programem, nýbrž hledáním cesty ve složitých a rychle se měnících podmínkách.“

Konzervativní politika tedy podle Václava Bendy neznamená zamrznutí v jakékoli ideologii. Vyžaduje trpělivost, smysl pro načasování, pozorné „čtení“ reality, pozorování ostatních a ochotu vstupovat s nimi do slušné diskuse. A to dnes platí stejně jako před čtyřiceti lety.

Patrně nejcitovanější myšlenkou Václava Bendy je koncept paralelní polis. Dnes je občas interpretován velmi zjednodušeně, jako nějaká rezignace a únik do alternativní reality. Nezapomínejme ale na to, že Bendova paralelní polis je opravdu skutečná polis, tj. společenství, které se buduje spolu s ostatními. Není to žádný duchovní secesionismus či život ve „vnitřní pevnosti“ vybudované z knih, teorií a vlastních myšlenek, jakkoli bohatých. Je to příležitost dělat i ve ztížených podmínkách něco přirozeného, něco, na co má člověk právo, ale systém mu to znemožňuje. Ani v paralelním společenství lidé svoje problémy neřeší „na vlastní pěst“, ale stále pomocí politiky.

Po listopadu 1989 se Benda-intelektuál plynule přerodil v Bendu-politika a k této roli přistupoval se stejnou zodpovědností vůči sobě i vůči druhým. Důležitou kapitolou v jeho polistopadovém působení vedle parlamentní práce (člen Federálního shromáždění, později senátor) bylo jeho vedení Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ten v devadesátých letech patřil mezi místa, kde se česká společnost postupně učila vyrovnat se svojí totalitní a post-totalitní minulostí.

Instituce byla známa jako „Bendův úřad“ a Václav Benda se v jejím čele usilovně snažil o to, aby se mladá republika v rámci možností nepřestala snažit o spravedlnost. Záleželo mu na tom, aby v našem veřejném životě jednou provždy převládl étos, že každý zločin bude jednou potrestán, třebaže to může trvat velmi dlouho. V tomto směru Václav Benda pečoval o nejzákladnější legitimitu, o „ducha“ České republiky a byl jedním z nejpevnějších strážců odkazu disentu a sametové revoluce.

V posledních letech pozorujeme, jak se tyto odkazy relativizují a zpochybňují. I proto jsem se rozhodl založit tradici setkávání s disidenty v Mánesu vždy v den výročí 17. listopadu, kam pravidelně dochází i paní Kamila Bendová a jejich děti (viz knihu Listopad 1989 včera a dnes / Mánesovská setkávání z roku 2019). A každý rok lituji, že tam s námi nemůže být i Václav Benda, jehož morální integrita, výjimečná schopnost pozorování a hodnotově podmíněný politický pragmatismus by pro Českou republiku byly i dnes tolik prospěšné.