Víkendové ozbrojené povstání v Rusku skončilo remízou. Golem byl zastaven a uklidil se i se svými vojsky do Běloruska. Putin, který monstrum, jež se vymklo kontrole, stvořil, vystoupil v pondělí večer s projevem k ruským občanům jako vystřiženým ze sovětských časů. Mimo jiné jsme si vyslechli, že zažehnaná vzpoura je o to nebezpečnější, že se odehrála v době, kdy Rusko čelí „obrovské vnější hrozbě, bezprecedentnímu tlaku zvenčí“.
Od vlády jsme měli všichni obrovská očekávání – nulový deficit, deagrofertizace, směřování na Západ, lepší komunikace a mnoho dalšího. Nebyla to ale očekávání přehnaná? Současná vláda je u pomyslného kormidla pouze rok a půl. To je zhruba pětina času, kdy Česku reálně vládl Babiš.
Dne 14. června byla v pražském sídle Rádia Svobodná Evropa otevřena tři studia umožňující obrazové vysílání. Účast českého prezidenta Petra Pavla a nepříliš diplomatická vyjádření v rozhovoru, který po ukončení slavnostního ceremoniálu poskytl, zastínily mnohé z toho, co by bývalo bylo dobré vyzdvihnout. Třeba skutečnost, že jedno ze studií nese jméno českého novináře, dlouholetého ředitele československého oddělení Svobodné Evropy Pavla Pecháčka.
Jsme zpět po delší pauze. V šestém díle podcastu se bavíme o chystané právní úpravě umělé inteligence, pozastavení maďarského předsednictví v Evropské unii a nezapomene ani na blížící se volby do Evropského parlamentu, které se konají za necelý rok.
Evropská komise bohužel opakovaně projevuje své odtržení od reality. V nedávném rozhovoru Věra Jourová prohlásila, že Twitter může v Evropě skončit. Bizarní je i situace okolo připravované normy Euro 7, jejíž některé parametry nejsou ani fyzikálně realizovatelné. Ambice komise jsou tedy možná hezké na papíře, reálně jsou ale absolutně nesplnitelné. Evropská komise je přitom jedinou institucí v EU, která má legislativní pravomoc. Její počínání však připomíná přísloví: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.”
V desítkách ruských měst se v neděli 4. června při příležitosti jeho 47. narozenin konala na podporu vězněného lídra opozice shromáždění. Alexej Navalnyj, odpykávající si jedenáct a půl roku dlouhý trest, má po pokusu otrávit ho novičokem podlomené zdraví a ve středověkých podmínkách ruského vězení se jeho stav zhoršuje. Není jediným opozičním politikem, který po zásahu ruských tajných služeb tuto nervově paralyzující látku pocítil na vlastní kůži.
Český stát je zkostnatělý a zabetonovaný. Mluví o tom Petr Fiala, když říká, že pokud by měly návrh řešení na snížení byrokracie a škrtů přinést úřady, nestane se to. A není se čemu divit, jde jim o jejich práci. Některé věci se tedy musí dělat státní správě navzdory. Proč? Protože se tu dlouhé roky prosazovala politika silného státu. Připustili jsme, aby stát řídili nevolení anonymní úředníci a ne politici, které volíme, můžeme kontrolovat a kteří mají jasný demokratický mandát nás zastupovat. Je načase to změnit.
Do bojů o republikánskou nominaci pro prezidentské volby v roce 2024 vstoupil Mike Pence, 48. viceprezident Spojených států. Jaké jsou jeho šance? A můžeme očekávat tvrdý střet mezi ním a jeho bývalým spojencem Trumpem?
Guvernér státu Florida Ron DeSantis včera oznámil svou kandidaturu na prezidenta a zahájil souboj o republikánskou nominaci. Kandidaturu vyhlásil v minutovém videu, ve kterém kritizoval administrativu prezidenta Bidena kvůli rostoucí kriminalitě a nezvládnuté migraci: „Na Floridě jsme dokázali, že je to možné. Zvolili jsme fakta místo strachu. Vzdělání místo indoktrinace. Právo a pořádek místo nepokojů,“ řekl mj. DeSantis. Jaké jsou ale jeho reálné šance?
Když jsem si před pár dny prohlížela záběry z 11. petrohradského mezinárodního právního fóra, na nichž místopředsedkyně Státní dumy Irina Jarová vyzývá k přijetí zákona kriminalizujícího rusofobii, zatrnulo mi. Její příjmení spustilo v mé mysli řetězec asociací, které mne vrátily do porevolučního Ruska. Do doby, kdy se rodila propagandistická dramatika. Klenotem tohoto žánru bylo v druhé polovině dvacátých let dílo z pera divadelního teoretika Konstantina Treňova, nazvané podle hlavní hrdinky Ljubov Jarová (1926). Ve finále hry odevzdává hrdinka svého muže, který se přidal k bílým, do rukou bolševiků, kde ho čeká „spravedlivý soud“ a poprava. Teprve tímto skutkem se stává opravdovou soudružkou a prototypem uvědomělé sovětské ženy. Hře se pro její zásadní ideologický obsah dostalo v sovětském období několika filmových zpracování. Filmová verze ze sedmdesátých let, v níž režisér Vladimir Fetin obsadil do hlavní role Ljudmilu Čursinu nazývanou sovětská Marilyn Monroe, patří do zlatého fondu sovětské propagandistické kinematografie.
Včera podepsala ministryně obrany Jana Černochová s americkým ministrem obrany Lloydem Austinem česko-americkou smlouvu o obranné spolupráci (DCA). Jaký je vůbec smysl této dohody? Základním účelem je poskytnout právní rámec pro fungování amerických vojenských sil na území naší republiky, pokud vláda nebo parlament vysloví s jejich přítomností souhlas. Dohoda sama o sobě samozřejmě nedává Spojeným státům možnost vysílat na naše území své vojenské jednotky. Obdobnou smlouvu má navíc podepsáno dalších 24 členských států NATO včetně Polska nebo Slovenska.
Válka na Ukrajině trvá již rok a dva měsíce. Po celou tu dobu se vedou debaty o tom, co se stane s Ruskem, až válka skončí. Zejména zda Vladimir Putin zůstane u moci a zda země zůstane v současné podobě. K těm, kteří dnes veřejně otevírají tyto otázky, se ze Švýcarska připojil také Michail Chodorkovskij svojí poslední knihou Jak zabít draka? Příručka pro začínající revolucionáře.
Stát Izrael si v posledních dnech připomněl 75. výročí svého vzniku. Vyhlášen byl sice až 14. května 1948, v samotném Izraeli se ale slaví podle židovského kalendáře. Je tedy vhodné připomenout, že to bylo právě Československo, které nově vznikajícímu státu pomohlo obhájit svou existenci dodávkami zbraní, ale i výcvikem vojenského personálu. Podpora Izraele se potom stala jedním z hlavních rysů mezinárodní politiky české pravice po roce 1989. A nyní se ukazuje, že trvá i nadále.
Celosvětově nejsledovanějším soudním procesem posledních měsíců byl proces s ruským opozičním politikem Vladimirem Kara-Murzou. Jeho odvážný a nekompromisní postoj byl důvodem nelidského odsouzení – dvacet pět let v kolonii s přísným režimem. Drakonický trest ve spojení s kolonií s přísným režimem (v ruském vězeňském slangu se nazývá zkratkou strogač) mě vrátil o více než třicet let zpátky.
V tomto díle se zaměříme na udržitelné financování a přidruženou taxonomii EU. Dále budeme diskutovat o tom, jak vnímání EU jako zlé a cizí instituce může škodit našim národním zájmům. V neposlední řadě se budeme zabývat Macronovou cestou do Číny a vztahem Evropské unie k této zemi.